Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding preliminary custody order in child visitation case.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti P. B., právně zastoupeného JUDr. Martou Pauerovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Václavské nám. 21, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2013 č. j. 35 Co 307/2013-810, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. září 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Před Obvodním soudem pro Prahu 4 (dále jen "soud prvního stupně") je vedeno řízení ve věci péče o nezletilého syna stěžovatele. Stěžovatel v tomto řízení navrhl jednak zrušení původního předběžného opatření, podle něhož se mohl se svým synem stýkat pouze na hodinu jednou za čtrnáct dnů v odborném pracovišti Arcidiecézní charity Praha, jednak přijetí nového předběžného opatření, které by až do přijetí pravomocného rozhodnutí ve věci obecně upravovalo tento styk, tentokrát již jako běžný, a nikoliv asistovaný. Uvedený soud se s tímto návrhem nicméně neztotožnil a usnesením ze dne 17. června 2013 č. j. 0 P 242/2010-770 jej zamítl z důvodu, že nebyla prokázána potřeba nové zatímní úpravy styku stěžovatele s nezletilým. Podle jeho názoru stěžovatel v návrhu pouze konstatoval, že stávající úprava dosud nepřinesla jím očekávané výsledky, což je však s ohledem na dlouhodobě vyhrocené vztahy rodičů, jež nejsou schopni spolupracovat, hodnocení předčasné. Alternativa, kterou navrhl, byla navíc nepřípustná i z toho důvodu, že přes své časové omezení obsahově prejudikovala konečnou úpravu styku otce s nezletilým. Za důvodný nakonec soud prvního stupně nepovažoval ani poukaz na budoucí nástup nezletilého do první třídy základní školy, neboť jemu bude možné přizpůsobit asistovaný styk až poté, co tato skutečnost nastane. K odvolání stěžovatele toto rozhodnutí následně potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") svým usnesením ze dne 16. července 2013 č. j. 35 Co 307/2013-810, který se v jeho odůvodnění v podstatě omezil na závěr, že předběžné opatření nelze vydat tam, kde by sice šlo o úpravu předběžnou, ve svých důsledcích však konečnou. Podstatou návrhu byla podle tohoto soudu úprava styku s nezletilým synem v rozsahu odpovídajícím konečné úpravě, což je nepřípustné.

3. K porušení základního práva stěžovatele mělo dojít právě posledně uvedeným rozhodnutím, neboť odvolací soud posoudil celý jeho návrh jako nepřípustný toliko z formálních důvodů. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rekapituloval důvody, pro které mělo dojít k vyhovění jeho návrhu na vydání nového předběžného opatření.

II. Vlastní posouzení

4. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem napadeného rozhodnutí, jakož i argumentací stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření je především věcí obecných soudů. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje, že takováto rozhodnutí jsou sice obecně způsobilá porušit základní práva a svobody jednotlivce [srov. např. nález ze dne 10. listopadu 1999

sp. zn. II. ÚS 221/98

(N 158/16 SbNU 171), nález ze dne 5. listopadu 2002

sp. zn. II. ÚS 343/02

(N 140/28 SbNU 223) nebo nález ze dne 13. července 2011

sp. zn. III. ÚS 3363/10

(N 131/62 SbNU 59)], práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně a tato jejich úprava může být navíc v průběhu řízení k návrhu zrušena. Stejně tak může být rozhodnuto jinak i konečným rozhodnutím. Z těchto důvodů se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí, ledaže by k jejich vydání došlo v důsledku svévole nebo by porušení základního práva, k němuž by mohlo předběžným opatřením dojít, bylo v dalším řízení nezhojitelné. O takovýto případ se však v dané věci nejedná.

6. Napadené usnesení bylo řádně odůvodněno a nelze jej považovat za svévolné. V jeho důsledku nadále zůstává v platnosti původní nařízení, které upravuje asistovaný styk otce s nezletilým. Stěžovatel přitom může opětovně navrhnout změnu zatímní úpravy styku, byť třeba v užším rozsahu, která by reagovala na konkrétní okolnosti, mimo jiné i na nástup jeho syna do základní školy, který bude přinejmenším s ohledem na čas dosavadních vzájemných setkání (doposud se měla setkání uskutečňovat vždy ve středu od 10:00 hodin do 11:00 hodin) nepochybně vyžadovat novou úpravu.

7. Ze všech těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2013

Vlasta Formánková v. r.

předsedkyně senátu