Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible because the Supreme Administrative Court's decision was procedural, not final. The court ruled that the complaint was inadmissible because the Supreme Administrative Court's decision was procedural, not final, and the complainant had not exhausted all legal remedies. The court held that the decision was procedural, not final, and the complainant had not exhausted all legal remedies. The court held that the decision was procedural, not final, and the complainant had not exhausted all legal remedies.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Kolouchové, zastoupené JUDr. Evou Mlčochovou, advokátkou se sídlem Purkyňova 37, 568 02 Svitavy, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 44/2012-114, ze dne 28. 2. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se s odvoláním na porušení svých základních práv a svobod zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. 1. 2012, č. j. 52 A 44/2011-177, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Z podrobné rekapitulace dosavadního průběhu a výsledku řízení vedeného před Městským úřadem ve Svitavách a Krajským soudem v Hradci Králové - pobočkou v Pardubicích vyplynulo, že stěžovatelka se společně s Květoslavou Novákovou domáhá, dosud neúspěšně, vydání deklaratorního rozhodnutí podle § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, kterým by bylo rozhodnuto, že Občanskému sdružení Bonanza nevzniklo právo k provedení stavebních úprav v zemědělské usedlosti ve Vendolí, založené uzavřením veřejnoprávní smlouvy se stavebním úřadem. Stěžovatelka vytkla Nejvyššímu správnímu soudu, že se nezabýval jejími argumenty uplatněnými ve správním řízení a v žalobě a jeho skutkovým a právním závěrům vyjádřeným v napadeném rozsudku oponovala.

Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.

Ústavní soud ve své evidenci podání zjistil, že o obsahově a návrhově totožné ústavní stížnosti již jednal a rozhodl, a to ve věci stěžovatelky Květoslavy Novákové, jako druhé ze žalobkyň, v jejichž věci bylo v záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu rozhodnuto. Usnesením ze dne 13. 6. 2013,

sp. zn. II. ÚS 1673/13

, ji odmítl pro nepřípustnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Podle § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh na zahájení řízení nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl, a v dalších případech stanovených tímto zákonem. Z uvedeného ustanovení lze dovodit, že tímto způsobem formulovaná překážka věci rozhodnuté se omezuje toliko na věci, o kterých bylo rozhodnuto nálezem, nikoliv usnesením (srov. usnesení ze dne 8. listopadu 2007,

sp. zn. II. ÚS 2811/07

, usnesení ze dne 19. srpna 2010,

sp. zn. II. ÚS 3253/09

).

V dané věci však byl shledán jiný důvod, pro který je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní stížnost je nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3), a to ze stejných důvodů, jako ve věci stěžovatelky Květoslavy Novákové, o které Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 13. 6. 2013

sp. zn. II. ÚS 1673/13

.

V odůvodnění citovaného usnesení Ústavní soud uvedl, že "podanou ústavní stížností stěžovatelka brojila proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a věc byla vrácena soudu prvního stupně, aby o ní znovu jednal a rozhodl. Nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (k tomu srov. např. nálezy

sp. zn. IV. ÚS 290/03

ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či

sp. zn. IV. ÚS 158/04

ze dne 4. 4. 2005, N 72/37 SbNU 23, 31)."

S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje i v právě projednávané věci, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2013

Jaroslav Fenyk, v. r.

soudce Ústavního soudu