Constitutional Court dismisses appeal against interim procedural ruling as ordinary remedies were not exhausted.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti Miroslava Masláka, t. č. ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem Dvořákova 44/14, 602 00 Brno 2, proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 61 T 7/2013 ze dne 3. 9. 2013 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Z naříkaného rozhodnutí totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti procesnímu rozhodnutí vydanému v trestním řízení soudem prvního stupně, proti kterému není ústavní stížnost přípustná. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 292/05

ze dne 29. 9. 2005). I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto.

Ústavní soud shledal, že v projednávané věci výše uvedené podmínky splněny nebyly. Stěžovatel rozporuje rozhodnutí soudu, kterým bylo dle § 203 odst. 3 trestního řádu přezkoumáno opatření předsedy senátu, že blíže specifikovaný vyhrazený spis policejního orgánu nebude stěžovateli poskytnut k nahlédnutí. Proti takovému rozhodnutí, učiněnému v průběhu hlavního líčení, nejsou přípustné opravné prostředky. Ústavní soud na tomto místě považuje za potřebné poukázat na to, že stěžovatel může brojit proti nesprávnému postupu nalézacího soudu v odvolání proti rozhodnutí ve věci samé. Je tedy zřejmé, že stěžovatel zdaleka nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho základních práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Bylo by v příkrém rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, její formální i materiální dimenzí, kdyby Ústavní soud podrobil stížní námitky meritornímu přezkumu, neboť nejprve je třeba poskytnout obecným soudům procesní prostor k dalšímu postupu.

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 22. října 2013

Stanislav Balík, v. r.

soudce zpravodaj