Constitutional Court dismisses appeal against judge's disqualification due to repeated disciplinary offenses as unreasonable.

Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti JUDr. Kamily Šrubařové, zastoupené JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 608/2, Havířov-Šumbark, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. dubna 2013 č. j. 11 Kss 2/2013-58, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byla vyslovena nezpůsobilost navrhovatelky k výkonu funkce soudce, neboť byla v posledních 5 letech nejméně třikrát pravomocně uznána vinnou kárným proviněním a tato skutečnost zpochybňuje důvěryhodnost jejího dalšího setrvání v soudcovské funkci.

Stěžovatelka tvrdila, že předmětným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces a jeho jednotlivých atributů [čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], práva na rovný přístup k funkcím (čl. 21 Listiny), jakož i práv na ochranu osobnosti a majetku (čl. 10 a 11 Listiny). Mimo jiné též namítala porušení zásady ne bis in idem, zásady stíhání jen ze zákonných důvodů, nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie a řadu dalších pochybení procesní i hmotněprávní povahy.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů tímto soudem je možný tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal se všemi relevantními otázkami pro řádné posouzení návrhu na vyslovení nezpůsobilosti stěžovatelky pro výkon funkce soudce, jakož i se všemi námitkami a návrhy stěžovatelky. Zvláštní pozornost soud zcela správně věnoval posouzení otázky, zda opakované kárné provinění, prokázané pravomocnými rozhodnutími kárného senátu Nejvyššího správního soudu, zpochybňuje v konkrétním případě stěžovatelky její důvěryhodnost pro další setrvání v soudcovské funkci. Vzhledem k absenci předchozí judikatury a pro odůvodněnou nepoužitelnost obdobných právních úprav soud vymezil tři věcná a racionální kritéria, za nichž lze shledat zpochybnění důvěryhodnosti pro výkon funkce soudce. Za prvé je to povaha, závažnost a intenzita spáchaných kárných provinění, za druhé celkový průběh profesní kariéry soudce a za třetí, jako další relevantní skutečnost, osobní postoj soudce k vytýkaným nedostatkům. U stěžovatelky pak Nejvyšší správní soud s poukazem na prokázané skutkové okolnosti shledal naplnění všech těchto kritérií. Také neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů, jakož i nepředložení navrhovaných předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie soud přesvědčivě odůvodnil.

Pokud jde o námitku porušení práva na účinný opravný prostředek, odkazuje Ústavní soud na své rozhodnutí

sp. zn. Pl. ÚS 33/09

, publikované rovněž ve Sbírce zákonů jako č. 332/2010 Sb. Zde Ústavní soud dospěl k závěru že "právní úprava, jež kárně obviněnému neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu, není protiústavní; obecné právo na odvolání není v ústavním pořádku zakotveno". Dále uvedl, že kárné řízení se soudcem není řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy a čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a proto právo na odvolání proti rozhodnutí v tomto řízení explicitně v ústavním pořádku není garantováno a nelze je z ústavního pořádku ani nijak dovodit.

V důsledku těchto zjištění Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu