Constitutional Court dismisses complaint against civil court's denial of legal fees as not violating fair trial rights.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Komerční banka, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem v Praze 9, Lukavecká 1732, směřující proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. dubna 2012 č. j. 13 C 504/2011-53, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu faxem dne 24. července 2012 a doplněnou doručením jejího originálu dne 25. července 2012 se stěžovatelka domáhala zrušení nákladového výroku v záhlaví označeného rozhodnutí.

2. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 19. dubna 2012 č. j. 13 C 504/2011-53 vyhověl žalobě stěžovatelky o zaplacení částky 778,15 Kč (úhrada nepovoleného debetního zůstatku). Na nákladech řízení jí však vůči žalované protistraně přiznal pouze částku 600 Kč, představující výši zaplaceného soudního poplatku, když ostatní účtované náklady v podobě odměny advokáta a jeho režijních paušálů za poskytnuté úkony právní služby (ve výši 6 120 Kč) neshledal s poukazem na usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 2777/11

ze dne 27. 12. 2011 účelně vynaloženými ve smyslu § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudníý řádý (dále jen "o. s. ř."). Okresní soud vycházel ze skutečnosti, že i soudní uplatňování pohledávek v podobě bagatelních částek dlužných debetních zůstatků je součástí podnikání stěžovatelky, jež tak musí disponovat nezbytným aparátem a znalostmi pro výkon této běžné agendy. Zohlednil rovněž skutečnost, že se jednalo o jednoduchý typizovaný úkon podle vzorové žaloby.

3. Stěžovatelka se domnívá, že uvedeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejích práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("dále jen "Listina") a dále čl. 96 odst. 1 a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Napadené rozhodnutí dle jejího názoru odporuje principům právního státu, zejména principu právní jistoty, předvídatelnosti rozhodnutí a legitimního očekávání, neboť požadované náklady řízení jí byly původně přiznány platebním rozkazem, který však byl posléze zrušen pro nemožnost doručení do vlastních rukou žalované. Až následně soud rozhodl jinak. V ústavní stížnosti dále namítá, že jí nebylo umožněno se k věci vyjádřit a že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno. Konečně má za to, že jím bylo zasaženo do jejího práva na právní pomoc a do principu rovnosti účastníků řízení. Stěžovatelka ve věci nemohla podat odvolání, a proto navrhuje rovněž zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. Ačkoli nemá výhrady proti jednoinstančnosti rozhodování v bagatelních sporech, finanční limit ve výši 10 000 Kč považuje za protiústavní.

4. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Okresní soud v Třebíči uvedl, že žalovaná částka byla v projednávané věci uplatněna vzorovou žalobou, v níž právní zástupce žalované upravil pouze identifikaci žalovaného, číslo smlouvy a výši debetního zůstatku. Všechny další údaje byly obecného charakteru a právní zástupce žalobkyně je používá paušálně v každé jednotlivé žalobě (v době rozhodování jich bylo žalobkyní u tohoto soudu podáno více než tisíc, z nichž většina se týkala právě sporů ohledně záporných debetních zůstatků). Veškeré předžalobní kroky přitom činila žalobkyně prostřednictvím svého právního oddělení. S ohledem na to neshledal formální zastoupení advokátem v řízení za účelné.

5. Vyjádření okresního soudu bylo doručeno stěžovatelce pro případ, že by na ně chtěla reagovat. Ta však této možnosti ve stanovené lhůtě a ani poté nevyužila.

6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Předně je třeba zdůraznit, že výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), nelze považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí.

8. Právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a pokud jde o náklady právního zastoupení, souvisí také s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny [viz např. nález

sp. zn. II. ÚS 598/2000

ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23)]. Při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, nicméně Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například tehdy, když zjistí, že došlo extrémním způsobem k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo [viz nález

sp. zn. II. ÚS 259/05

ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva přitom sám o sobě porušení tohoto základního práva založit nemůže, což platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu [mezi mnohými viz např. nález

sp. zn. I. ÚS 351/05

ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253)].

9. V projednávané věci Ústavní soud žádné extrémní vybočení z pravidel spravedlivého procesu neshledal. Okresní soud náhradu nákladů za právní zastoupení stěžovatelce nepřiznal, neboť je ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nepovažoval za účelně vynaložené. Svoje rozhodnutí přitom řádně odůvodnil, takže v daném případě nelze hovořit o rozhodnutí svévolném. V provedené interpretaci předmětného ustanovení Ústavní soud nespatřuje nic extrémního. Neobstojí ani tvrzení stěžovatelky, že jí bylo upřeno právo se k věci vyjádřit, neboť, jak vyplývá z vyžádaného spisu, ve věci bylo nařízeno jednání, z něhož se stěžovatelka i její právní zástupce přípisem ze dne 16. dubna 2012 omluvili, aniž by z důležitých důvodů požádali o jeho odročení. Bylo na stěžovatelce, aby v souladu se zásadou "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), obecně platnou v řízení před civilními soudy, náležitě uplatňovala svá práva a oprávněné zájmy. Rezignaci na tuto svoji povinnost nemůže nyní hojit cestou ústavní stížnosti. Konečně okolnost, že soudce rozhodl o nákladech řízení rozsudkem odlišně od zrušeného platebního rozkazu vydaného vyšším soudním úředníkem, nemohla založit porušení principu právní jistoty ani předvídatelnosti rozhodnutí, neboť zrušením platebního rozkazu podle § 173 odst. 2 o. s. ř. nastává situace, jako by ještě vůbec meritorně rozhodnuto nebylo a soud věc projedná od počátku.

10. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, pročež mu nezbylo, než její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou. Návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. odmítl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť tento akcesorický návrh sleduje osud ústavní stížnosti.

11. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v důsledku zániku funkce soudce Pavla Holländera uplynutím jeho funkčního období dnem 6. srpna 2013, zasedal ve věci jako člen rozhodujícího senátu v souladu s § 12 odst. 8 platného Rozvrhu práce Ústavního soudu č. Org. 69/13 (dostupný na www.usoud.cz) soudce Ludvík David.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2013

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu