Constitutional Court dismisses constitutional complaint as unfounded regarding property rights in criminal proceedings.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Radomíra Kempného, zastoupeného Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem se sídlem Ostrava, Místecká 329/258, proti usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 17. 6. 2013 č. j. 2 ZN 1833/2012-57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k zásahu do ústavně zaručených principů právního státu a do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

Napadeným usnesením státní zástupkyně byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení policejního komisaře Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, Praha 1 č. j. ORI-32468/TČ-2012-001178-1 ze dne 11. 4. 2013, kterým bylo rozhodnuto o vydání motorového vozidla, specifikovaného v rozhodnutí, opatřeného nepříslušným VIN kódem, společnosti AXA Seguros e Inversiones se sídlem ve Španělsku. Z rozhodnutí policejního orgánu dále vyplývá, že uvedené vozidlo vydal stěžovatel dne 12. 10. 2012, neboť vozidlo již není k trestnímu řízení třeba, nepřichází v úvahu jeho propadnutí či zabrání a není pochyb o právu výše uvedené poškozené společnosti na jeho vydání, resp. vrácení.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 týkajícím se vlastnického práva k předmětnému vozidlu. Stěžovatel tvrdí, že závěr o vlastnickém právu výše uvedené společnosti k vozidlu není dostatečně podložen a napadené rozhodnutí je v příkrém rozporu s § 80 odst. 1 trestního řádu a s judikaturou Ústavního soudu. Uvádí dále, že předložil orgánům činným v trestním řízení listinné dokumenty, ze kterých vyplývá, že řádně nabyl vlastnické právo k vozidlu na základě kupní smlouvy uzavřené podle obchodního zákoníku, a že v době uzavření kupní smlouvy byl v dobré víře, že převodce je skutečným vlastníkem vozidla. Uvedené argumenty stěžovatel již uplatnil ve své stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu, aniž by je doplnil relevantní ústavněprávní argumentací.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že vycházeje z principu subsidiarity ústavní stížnosti, se ve svém rozhodování řídí zásadou zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud není orgánem, na který by bylo možné se běžně obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení orgány veřejné moci. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho ústavní kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Z napadeného usnesení státní zástupkyně vyplývá, že tato přezkoumala správnost napadeného usnesení policejního orgánu a řízení, které jeho vydání předcházelo. V podrobném odůvodnění se vypořádala s námitkami stěžovatele, uvedenými v ústavní stížnosti a srozumitelně objasnila, z jakých skutečností vycházel závěr policejního orgánu o tom, že vozidlo bylo předmětem trestné činnosti (závěry odborného zkoumání o pozměnění identifikačních znaků karoserie vozidla) a závěr o vlastnickém právu k němu.

K námitce stěžovatele týkající se aplikace § 80 odst. 1 trestního řádu státní zástupkyně uvedla, že pokud k vozidlu, které bylo vydáno nebo odňato v trestním řízení a přichází ohledně něho postup podle uvedeného ustanovení, uplatňuje právo jak osoba, která je pozbyla v důsledku trestné činnosti, tak některý z pozdějších nabyvatelů vozidla, příslušný orgán činný v trestním řízení musí řešit jako předběžnou otázku podle ustanovení § 9 odst. 1 trestního řádu na základě předpisů civilního práva, zda osoba, která uplatňuje právo na vydání věci, toto právo skutečně má. Státní zástupkyně dále uvedla skutečnosti, které svědčí o tom, že okolnosti převodu vozidla na stěžovatele ve spojení s ostatními provedenými důkazy neumožňují dovodit, že by stěžovatel jako kupující jednal v dobré víře. Naproti tomu důkazy o původním vlastníkovi a o společnosti, která o vydání požádala, státní zástupkyně shledala za zcela průkazné, o vlastnictví předmětného vozidla nevznikají žádné pochybnosti. Závěrem napadeného usnesení konstatovala, že rozhodnutím policejního orgánu o vrácení věci podle § 80 odst. 1 trestního řádu není dotčena možnost stěžovatele uplatnit svůj nárok v řízení ve věcech občanskoprávních.

Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí neshledal žádný důvod, který by zpochybňoval skutkové a právní závěry, k nimž orgány činné v trestním řízení v dané věci dospěly. Nezjistil, že by jejich postupem došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu.

V případě stěžovatele nejsou relevantní ani jeho odkazy na judikaturu Ústavního soudu, neboť v projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že došlo k porušení některého z ústavně zaručených principů práva na spravedlivý (řádný) proces. Tvrzení stěžovatele o porušení zásad podle hlavy páté Listiny a nezákonném postupu obvodního státního zastupitelství není ničím podloženo. V podrobnostech nelze než odkázat na zevrubně odůvodněné usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a nemá význam znovu opakovat další argumenty vztahující se k námitkám stěžovatele.

V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohl napadené rozhodnutí zrušit. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu