Constitutional Court dismisses alimony appeal as clearly unfounded, citing proper lower court reasoning.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Leoše Růžičky, zastoupeného Mgr. Magdou Havlovou, advokátkou se sídlem v Ivančicích, Tyršova 21, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2013 č. j. 21 Co 445/2012-175 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. 4. 2012 č. j. 4 C 58/2011-123, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 3 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 10 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byl zavázán k placení výživného pro svou zletilou dceru.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovateli byla uložena povinnost platit na výživu dcery od 10. 5. 2011 do 31. 12. 2011 částku 1 400 Kč měsíčně a od 1. 1. 2012 do budoucna částku 1 600 Kč měsíčně. Dále mu bylo uloženo zaplatit dlužné výživné za období od 10. 5. 2011 do 30. 4. 2013 ve výši 30 694 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku.

Stěžovatel namítá, že soudy při rozhodování o výživném dostatečně nezohlednily všechny podstatné okolnosti věci. Zejména poukazuje na to, že dceři na její žádost koupil ledničku a pračku a cenu za ně splácel i v době, za kterou mu soud určil dlužné výživné, k čemuž soud nepřihlédl. Dále nezohlednily, že jeho druhá dcera se bez upozornění domáhala doplacení dlužného výživného prostřednictvím exekutora, čímž jeho náklady vzrostly. Soud nepřihlédl k tomu, že dcera nežije u matky, ale u svého přítele, který má velké dluhy a tak jej v podstatě dcera živí. Soud se ani nezabýval otázkou schopností, možností a majetkových poměrů matky, která vydržuje svého přítele. Dostatečně nebyla specifikována celková výše výživného, které stěžovatel platí na čtyři děti z předchozích manželství (celkem 6 200 Kč). Soudní rozhodnutí je v tomto ohledu nepřezkoumatelné.

Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ověřil, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru ohledně výše výživného. Soudy především přihlédly k tomu, že dcera je studentkou vysoké školy, má jen příležitostné přivýdělky a není tedy schopna se sama živit ve smyslu § 85 odst. 1 zákona o rodině. V rozporu s tvrzením stěžovatele z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy vzaly v úvahu jak měsíční příjem stěžovatele (14 187 Kč), tak i matky (15 971 Kč) a zohlednily i vyživovací povinnost stěžovatele k jeho ostatním dětem. Skutečnost, že krajský soud výslovně v odůvodnění rozhodnutí neuvedl konkrétní částky výživného pro jednotlivé dítě, není způsobilá s ohledem na malou výši těchto částek a celkovou vyživovací povinnost věc posunout do ústavní roviny. Při stanovení povinnosti zaplatit dlužné výživné krajský soud přihlédl k celkové vyživovací povinnosti stěžovatele a splatnost dluhu odložil o 6 měsíců od právní moci rozsudku.

S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší civilním soudům. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně výše výživného či splatnosti dlužného výživného.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich rozhodnutí proto nelze považovat za nepřezkoumatelná, jak se domnívá stěžovatel.

Vzhledem k tomu, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu