Constitutional Court dismisses constitutional complaint as untimely, inadmissible, and obviously unfounded regarding casino liability.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Víta Todta, zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3979/2011-210 ze dne 29. května 2013, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 64/2011-192 ze dne 25. května 2011 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 10 C 75/2008-168 ze dne 17. srpna 2010 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na ochranu před libovůlí v rozhodování soudů a práva na spravedlivý proces zaručených v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 2 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Obvodního soud pro Prahu 8 rozsudkem č. j. 10 C 75/2008-168 ze dne 17. srpna 2010 zamítl žalobu stěžovatele s návrhy, aby spol. Viva Casino a.s. jako druhá žalovaná (dále jen "druhá žalovaná") byla povinna stěžovateli zaplatit částku 1.122.995,- Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 530.195,- Kč ode dne 3. března 2008 do zaplacení (výrok I.), aby druhá žalovaná byla povinna platit stěžovateli částku 26.172,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. března 2008 (výrok II.), aby druhá žalovaná byla povinna zaplatit stěžovateli částku 626.267,- Kč spolu s úrokem z prodlení ode dne 3. března 2008 do zaplacení (výrok III.), uložil stěžovateli zaplatit druhé žalované na nákladech řízení částku 62.940,- Kč (výrok IV.), rozhodl, že z jedné poloviny se náhrada nákladů řízení druhé žalované nepřiznává (výrok V.) a vyslovil, že o nároku stěžovatele proti prvému žalovanému Janu Hlavsovi (dále jen "druhý žalovaný") bude rozhodnuto v rozsudku konečném (výrok VI.). K odvolání stěžovatele a druhé žalované Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 39 Co 64/2011-192 ze dne 25. května 2011 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. až V. potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit druhé žalované na nákladech odvolacího řízení částku 62.580,- Kč (výrok II.). K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 25 Cdo 3979/2011-210 ze dne 29. května 2013 rozhodl, že toto dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodováno o platební povinnosti druhé žalované ve výši 23.767,- Kč s příslušenstvím, se odmítá; ve zbývajícím rozsahu dovolání zamítl a uložil stěžovateli zaplatit druhé žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 26.378,- Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí se v záhlaví citovanými rozhodnutími obecných soudů, které dospěly k závěru, že v projednávané věci neexistuje odpovědnost druhé žalované vůči stěžovateli na základě ust. § 415 občanského zákoníku, který ukládá každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti, tj. zejména zda je ústavní stížnost přípustná a zda je dodržena lhůta k jejímu podání.

Zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 72 odst. 3 ve znění účinném do dne 31. prosince 2012 stanovil, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu, tedy včetně výroku VI., jímž bylo vysloveno, že o nároku stěžovatele proti prvému žalovanému bude rozhodnuto v rozsudku konečném. Jelikož tedy tento výrok nepředstavuje konečné rozhodnutí ve věci, není proti němu ústavní stížnost přípustná.

Dovolání stěžovatele proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodováno o platební povinnosti druhé žalované ve výši 23.767,- Kč s příslušenstvím, pak bylo odmítnuto proto, že se týkalo dvou samostatných dílčích nároků na náhradu škody (bolestného ve výši 18.000,- Kč a škody na věcech ve výši 5.767,- Kč), jejichž výše nepřesahuje 50.000,- Kč. Nejvyšší soud tedy v této části dovolání stěžovatele odmítl pro jeho objektivní zákonnou nepřípustnost, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení. V takovém případě se neuplatní zásada vyslovená v § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu začíná svůj běh dnem následujícím po doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže tedy stěžovatelka podala ústavní stížnost až po doručení rozhodnutí o dovolání, stalo se tak v části směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí soudu odvolacího, jimiž bylo rozhodováno o platební povinnosti druhého žalovaného ve výši 23.767,- Kč s příslušenstvím, zjevně opožděně.

Ústavní soud následně přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.

V souzené věci obecné soudy shodně dospěly k závěru, že za stěžovateli vzniklou škodu druhá žalovaná neodpovídá, a proto byla žaloba stěžovatele vůči ní zamítnuta. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se celou věcí velmi podrobně zabývaly a argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za logickou a srozumitelnou. Úvahy obecných soudů neshledal Ústavní soud ani nikterak nepřiměřenými či extrémními. Závěr obecných soudů, s nímž stěžovatel nesouhlasí, tak považuje Ústavní soud za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a z hlediska ústavnosti mu nemá co vytknout.

Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 1 písm. b), podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) a podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu z části jako opožděně podanou, z části jako nepřípustnou a z části jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu