Constitutional Court dismisses appeal claiming lower courts erred on statute of limitations start date in civil compensation case.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele Ing. Tomáše Krupy, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem K. Sliwky 126/18, Karviná - Fryštát, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2093/2012-70 ze dne 20. 11. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 580/2011-54 ze dne 8. 3. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 26 C 119/2011-40 ze dne 10. 11. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 25. 1. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem č. j. 26 C 119/2011-40 ze dne 10. 11. 2011 zamítl žalobu stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR o zaplacení částky 100.000,- Kč. Předmětná částka představovala zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání stěžovatele a za průtahy v trestním řízení. Stěžovatel podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání, nicméně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 20 Co 580/2011-54 ze dne 8. 3. 2012 rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2093/2012-70 ze dne 20. 11. 2012 odmítnuto z důvodu absence otázky zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012.

Stěžovatel napadl rozsudky okresního a krajského soudu ústavní stížností, v níž obecným soudům vytýkal, že počátek promlčecí doby nesprávně odvozovaly od okamžiku právní moci rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání skončeno, namísto toho, aby vycházely z data, kdy bylo toto rozhodnutí stěžovateli doručeno. Stěžovatel již v řízení před obecnými soudy upozorňoval na rozdíl mezi pojmy "trestní stíhání" a "trestní řízení", nicméně obecné soudy na jeho argumentaci nereagovaly. Nejvyšší soud kromě toho ve svém usnesení chybně konstatoval, že stěžovatel požadoval toliko kompenzaci za průtahy v řízení, přestože se jednalo toliko o jeden ze dvou stěžovatelem kumulativně uplatněných nároků. Další pochybení pak stěžovatel spatřoval v tom, že Nejvyšší soud rozhodoval dle právní úpravy, která byla nálezem Ústavního soudu

Pl. ÚS 29/11

prohlášena za protiústavní. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání.

Ústavní soud se skutkově i právně totožným případem (a doslovně shodnými námitkami) zabýval v usnesení

sp. zn. II. ÚS 737/13

ze dne 19. 9. 2013 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces nedošlo. Ústavní soud nemá ani v nyní projednávané věci důvod se od právního názoru vyjádřeného v citovaném usnesení jakkoliv odchýlit, proto na něj v podrobnostech odkazuje.

Jelikož Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu