Constitutional Court dismisses appeal against refusal of long-term work visa citing lack of constitutional rights to residence.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatelky Mariiy Bogak, zastoupené JUDr. Ing. Janem Kopřivou, advokátem se sídlem Zahradnická 6, Brno, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců č. j. MV-95778-5/SO-2011 ze dne 1. 2. 2012 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, č. j. OAM-5193-5/DV-2011 ze dne 18. 5. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 20. 4. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních orgánů, vydaných v řízení o žádosti o udělení dlouhodobého víza k pobytu nad 90 dnů za účelem zaměstnání (dále jen "dlouhodobé vízum") pro jejich rozpor s čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo") č. j. OAM-5193-5/DV-2011 ze dne 18. 5. 2011 bylo s odkazem na ustanovení § 56 odst. 1 písm. d) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), rozhodnuto, že dlouhodobé vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem zaměstnání na území České republiky, se stěžovatelce neuděluje. Rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "komise") č. j. MV-95778-5/SO-2011 ze dne 1. 2. 2012 nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o nové posouzení důvodů pro neudělení dlouhodobého víza. Komise ve svém rozhodnutí odkázala na ustanovení § 56 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců.

Rozhodnutí ministerstva a komise napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítala, že správní orgány zneužily svého diskrečního oprávnění, neboť opřely své negativní stanovisko k její žádosti o náležitost v zákoně neuvedenou a jejich postup tak vykazoval znaky libovůle. Stěžovatelka měla za to, že napadená rozhodnutí nebyla řádně odůvodněna a že rozhodnutím odvolacího orgánu (komise), jímž došlo k přehodnocení zákonného důvodu pro neudělení víza oproti stavu řízení před orgánem prvního stupně (ministerstvo), byl porušen zákaz vydávání překvapivých rozhodnutí. Dle stěžovatelky mělo být ze strany komise porušeno i její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl jak uvedeno výše, tzn., aby napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud se problematikou rozhodnutí o neudělení víza v minulosti již mnohokrát zabýval. Všechna jeho dosavadní rozhodnutí jsou přitom založena na tezi, že z Listiny ani z mezinárodních smluv o lidských právech neplyne cizincům právo na pobyt na území České republiky; nemají tudíž ani nárok na udělení pobytového víza. Zásadně tedy platí, že rozhodnutím o neudělení pobytového víza nemohou být ústavně zaručená práva neúspěšného žadatele dotčena (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 23/11

ze dne 24. 4. 2012, publikovaný pod č. 234/2012 Sb.).

Ústavní soud shledal, maje na zřeteli specifický charakter řízení o udělení pobytového víza a meze ústavněprávního přezkumu z něj plynoucí, že napadená rozhodnutí jsou odůvodněna dostatečně, neboť je z nich zřejmé, o který zákonný důvod správní orgán své rozhodnutí opřel a jaké úvahy jej k tomu vedly. Správním orgánům tedy nebylo možno v tomto ohledu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Důvodnou neshledal Ústavní soud ani námitku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť taková námitka, vznesená po skončení příslušného řízení, nemůže vést ke kasaci napadených rozhodnutí (celkově k námitkám stěžovatelky srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 1600/12

ze dne 29. 11. 2012 a

IV. ÚS 1406/12

ze dne 28. 1. 2013, týkající se skutkově obdobných ústavních stížností).

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu