Constitutional Court dismisses appeal on legal costs as previously rejected and accessory to main claim.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by GRATO, spol. s r. o., against a lower court's ruling on legal costs. The complainant argued that the court failed to consider her legitimate expectations regarding legal representation fees, while the lower court deemed the claimed amount unreasonable. The court rejected the appeal because the same legal arguments had been previously found unfounded in similar cases, rendering this complaint clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; repeated constitutional complaints based on identical arguments regarding legal costs are deemed clearly unfounded when previously rejected by the Constitutional Court.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti GRATO, spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, AK se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, 150 00 Praha 5, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2013 č. j. 273 EC 5849/2009-44, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), resp. že soud nepřihlédl k jejímu legitimnímu očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu.
Z napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský soud v Brně vyhověl žalobě stěžovatelky a zavázal žalovaného Petra Kupčinu povinností zaplatit jí částku 1 008 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uhradit náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok II.). V odůvodnění náhradově nákladového výroku městský soud rozvedl, proč náklady spojené s právním zastoupením v očekávané výši 7 920 Kč vč. DPH nepovažoval za účelně vynaložené.
V ústavní stížnosti stěžovatelka rozhodnutí soudu oponovala; bližší obsah její argumentace netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelce, účastníku řízení i Ústavnímu soudu známa. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, který odůvodnila nejednotným, dle jejího názoru často i svévolným, rozhodováním obecných soudů v bagatelních věcech.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti je dána také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou. Tak je tomu i v projednávané věci. Argumentačně shodnými ústavními stížnostmi, kterými stěžovatelka brojila proti náhradově nákladovým výrokům rozsudků obecných soudů vydaných v obdobných sporech, se Ústavní soud ve svých senátech opakovaně zabýval a právní názor na soudní výklad ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a z něho plynoucí pravidlo, dle něhož lze úspěšné procesní straně přiznat náhradu toliko účelně vynaložených nákladů, v těchto věcech shledal ústavně konformním.
Svůj neměnný postoj k dané právní problematice Ústavní soud vyjádřil v mnoha ze svých předchozích rozhodnutí, v nichž podrobně vyložil, z jakých důvodů nemůže argumentace stěžovatelky obstát (srov. zejména nález
sp. zn. I. ÚS 988/12
ze dne 25. 7. 2012 či usnesení
sp. zn. III. ÚS 852/12
ze dne 5. 4. 2012,
sp. zn. II. ÚS 853/12
ze dne 12. 4. 2012,
sp. zn. IV. ÚS 1777/12
ze dne 16. 8. 2012,
sp. zn. I. ÚS 4747/12
ze dne 15. 1. 2013 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Rozhodovací důvody jsou pregnantně v citovaném nálezu i odmítacích usneseních Ústavního soudu vyloženy, stěžovatelce i účastníku řízení jsou nepochybně známy, a proto pro účely projednávané věci na ně postačí pouze odkázat.
Co se týče návrhu stěžovatelky na zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení občanského soudního řádu, jedná se o návrh akcesorický, který sdílí osud ústavní stížnosti, což plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení
sp. zn. II. ÚS 3664/12
ze dne 9. 10. 2012, usnesení III. ÚS 4633/12 ze dne 10. 1. 2013 a další).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2013
Jan Musil, v. r.
předseda senátu