Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding appellate court's calculation of litigation costs as non-justiciable.

Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Josefa Brašničky a Miloslavy Brašničkové, zastoupených Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem Radniční 7a, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2013 č. j. 19 Co 2200/2011-428, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti stěžovatelé napadají v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelé napadají usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pouze v rozsahu té části jeho výroku, jímž byla žalovanému Štěpánu Machartovi uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců na nákladech odvolacího řízení částku 22 375,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokáta. Stěžovatelé s výší nákladů řízení nesouhlasí a tvrdí, že krajský soud při stanovení výše nákladů řízení postupoval nesprávně, neboť v projednávané věci byl každý z obou stěžovatelů oprávněn požadovat po žalovaném Štěpánu Machartovi vydání bezdůvodného obohacení v plném rozsahu samostatně, proto měl odvolací soud při stanovení odměny vycházet u každého z obou stěžovatelů z tarifní hodnoty 159 425,- Kč, tedy z celého předmětu odvolacího řízení, nikoli z jeho poloviny.

II. Jak se zjišťuje z připojeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 2013 č. j. 19 Co 2200/2011-428, krajský soud zastavil odvolací řízení a žalovanému uložil povinnost zaplatit každému ze žalobců na nákladech odvolacího řízení částku 22 375,60 Kč.

Při stanovení výše nákladů řízení odvolací soud vycházel z ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití ustanovení § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. za situace, v níž žalovaný z procesního hlediska zavinil zastavení odvolacího řízení a byl tedy povinen zaplatit žalobcům náklady řízení, které sestávají z odměny za jejich právní zastoupení v odvolacím a dovolacím řízení a ze zaplaceného soudního poplatku. Odměnu advokáta soud stanovil podle vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., zejména vycházel z ustanovení § 7 bodu 5 a § 12 odst. 4 a při stanovení sazby mimosmluvní odměny vyšel z tarifní hodnoty 79 712,50 Kč u každého účastníka. Protože v daném řízení advokát zastupoval dvě osoby, šlo o částku 3 440,- Kč. Jestliže advokát učinil celkem čtyři úkony právní služby, pak při připočtení poloviny režijních paušálů, 21 % DPH a poloviny soudního poplatku činí náklady každého účastníka částku 22 375,- Kč.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v celé řadě svých rozhodnutí. Ústavní soud především uvádí, že k problematice rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a k jeho reflexi z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování; Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné. Podrobnější argumentace, z níž Ústavní soud konstantně vychází při rozhodování o nákladech řízení, je obsažena např. v usneseních

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

II. ÚS 130/98

,

I. ÚS 30/02

,

IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 255/05

,

I. ÚS 457/05

,

III. ÚS 4612/12

a dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz; na odůvodnění těchto judikátů je možno odkázat i v této věci.

V projednávané věci Ústavní soud žádné extrémní vybočení z pravidel upravených vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. nezjistil, v napadené části výroku odvolacího soudu neshledal při stanovení výše nákladů řízení ani prvky svévole, které by vyžadovaly zásah Ústavního soudu z důvodu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu