Constitutional Court dismisses complaint and annulment request regarding mutual set-off validity under Civil Code. The court rejects claims that set-off was invalid due to lack of mutual agreement.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Cola-transport, s.r.o., se sídlem Javorová 31, Brno, zastoupené JUDr. René Kryštofem, advokátem se sídlem Luční 48, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2010 č. j. 43 Cm 3/2006-608, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2011 č. j. 14 Cmo 382/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2013 č. j. 23 Cdo 2635/2011-676, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost i návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 9. 2013, stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, jimiž měla být porušena její ústavní práva garantovaná čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 551 137,80 Kč s přísl. úroky z prodlení (výrok I.) a náklady řízení (výrok II.). O odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Olomouci dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení přepravného v požadované výši dle smlouvy o přepravě věci ze dne 22. 1. 2003. S ohledem na námitku stěžovatelky se pak zabývaly tím, zda tato pohledávka žalobkyně nezanikla započtením dle ustanovení § 580 obč. z. nebo § 364 obch. zák., shodně však uzavřely, že k zániku započtením nedošlo. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl, neboť nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy i podstatný obsah napadených rozhodnutí a namítá, že žaloba měla být již v počátečním stadiu řízení zamítnuta, neboť je jednoznačné a prokázané, že se jednalo o běžný obchodní styk mezi dvěma obchodními subjekty, a proto i provedený vzájemný zápočet je v souladu s příslušnými právními normami platný. Vzájemné způsobilé pohledávky zanikly, tudíž soud prvního stupně (následně i soud odvolací) neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a na základě tohoto neúplně zjištěného skutkového stavu soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a právnímu posouzení celé věci, což ve svém důsledku mělo vliv na vydání nesprávného rozhodnutí v rozporu s ustanovením § 580 o. z. Stěžovatelka ponechává na zvážení, zda je na místě toto ustanovení změnit či zrušit, neboť je-li postupováno v jeho smyslu, je dle výkladu soudu tento postup neúčinný.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se skutkovými i právními závěry obecných soudů v souvislosti s posouzením otázky možného zániku pohledávky žalobkyně započtením vůči pohledávce stěžovatelky.

Důvody, které soudy obou stupňů vedly ke shodnému závěru, že pohledávka žalobkyně na zaplacení přepravného nezanikla započtením, jsou přehledně a zcela srozumitelně v rozhodnutích těchto soudů vyloženy. Způsob, jakým oba soudy interpretovaly obě stěžovatelkou předložené "dohody o vzájemném započítání pohledávek a závazků", i jejich shodný závěr, že tyto dohody nemohly mít za následek započtení pohledávky stěžovatelky proti pohledávce žalobkyně, neboť žádná z nich neobsahuje shodný projev o zápočtu ve smyslu ustanovení § 364 obch. zák. (dohody nebyly akceptovány žalobkyní), je ústavně konformní a nevybočuje ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován. Stejný závěr lze učinit i o stěžovatelkou tvrzeném a soudy neakceptovaném jednostranném úkonu, který měl směřovat k započtení předmětných pohledávek dle ustanovení § 580 obč. zák., a který stěžovatelka rovněž vyvozuje z obsahu dohod. K uvedené problematice se ostatně vyjádřil i Nejvyšší soud (jehož rozhodnutí stěžovatelka také formálně napadá, byť k němu nevznáší žádné konkrétní výhrady), který konstatoval, že při výkladu předmětných dohod o započtení byla respektována příslušná judikatura Nejvyššího soudu týkající se určitosti a adresnosti úkonu započtení i výkladová pravidla obsažená v § 266 odst. 1 až 4 obch. zák. a § 35 odst. 2 obč. zák.

Ústavní soud na řádně odůvodněné závěry soudů obou stupňů odkazuje, aniž by měl potřebu k nim cokoli dodávat. Pouze připomíná, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda soudem podaný výklad je ústavně konformní, tedy, zda není zatížen "libovůlí" v soudním rozhodování. V projednávaném případě však Ústavní soud k závěru o extrémním vybočení z pravidel spravedlivého procesu nedospěl.

S ohledem na výše uvedené závěry se Ústavní soud již nezabýval dalšími stěžovatelkou vznesenými námitkami o neúplném dokazování ohledně užívání a vlastnictví autoplachet, jejichž zůstatková hodnota byla předmětem navrhovaného zápočtu vůči pohledávce žalobkyně.

Článek 11 odst. 1 Listiny, kterého se stěžovatelka dovolává, obdobně jako čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stanoví, že každý má právo vlastnit majetek a tento majetek pokojně užívat. Z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá (viz. např. nález uveřejněný pod č. 5 ve Svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR), že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, jak je tomu v případě stěžovatelky. K porušení základního vlastnického práva stěžovatelky tak napadenými rozhodnutími dojít nemohlo.

Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. S ohledem na výsledek řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) citovaného zákona i návrh na zrušení ustanovení § 580 obč. zák., neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu