Constitutional complaint dismissed due to failure to meet mandatory lawyer representation requirements under the Constitutional Court Act.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Černoty, proti usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 91/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 9. 2013 napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí.

Rozhodnutí mu bylo doručeno dne 15. 7. 2013, Ústavnímu soudu tedy došlo podání stěžovatele v otevřené lhůtě. Stěžovatel se domáhal toho, aby mu Nejvyšší správní soud poskytl určité informace. Kromě toho nyní tvrdí, že mu týž soud měl přiznat osvobození od soudních poplatků. Namítá, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu není dostatečně určité a srozumitelné.

Stěžovatel byl již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost. Přesto i nyní podaný návrh postrádá základní formální náležitosti ústavní stížnosti, zejména není naplněn požadavek povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 30 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Z evidence Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel podal od roku 2007 přes 330 návrhů (ústavních stížností) a v rámci řízení o nich byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučen (např. řízení pod

sp. zn. I. ÚS 467/09

,

II. ÚS 1778/10

aj.). Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady). Ústavní soud je však toho názoru (který již vyjádřil ve věcech navrhovatele vícekrát), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Totéž, co je zde řečeno, platí i pro předmětné podání stěžovatele.

Za dané situace lze tedy považovat za neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je poučení účastníka o podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem. V podobě, v jaké Ústavnímu soudu došlo podání stěžovatele, nemůže být toto dost dobře východiskem pro meritorní projednání ústavní stížnosti.

Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2013

Ludvík David, v. r.

soudce zpravodaj