Constitutional Court dismisses constitutional complaint against civil court rulings on property damage and procedural costs.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the Constitutional Court's complaint filed by a bank against lower court decisions regarding property damage and procedural costs. The bank argued that the courts violated its property rights and fair trial rights by finding no damage occurred and assigning procedural costs. The Court ruled the complaint was clearly unfounded because the lower courts acted within their authority and their conclusions were constitutionally compliant.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon o Ústavním soudu; Ústava ČR: The Constitutional Court may not intervene in ordinary court decisions unless those courts exceed the limits of constitutionally guaranteed fundamental rights, and a finding of no damage does not preclude future claims if damage is later proven.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hypoteční banky, a.s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, zastoupené JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, CSc, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Panská 6, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 968/2012-180 ze dne 30. ledna 2013, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 7/2011-136 ze dne 10. listopadu 2011 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 14 C 31/2008-85 ze dne 23. září 2010, ve spojení s doplňujícím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 14 C 31/2008-128 ze dne 29. července 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a na porušení svého práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 14 C 31/2008 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 14 C 31/2008-85 ze dne 23. září 2010 ve spojení s doplňujícím usnesením č. j. 14 C 31/2008-128 ze dne 29. července 2011 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky (dále jen "žalovaná") domáhala z titulu odpovědnosti za škodu způsobené nesprávným úředním postupem exekutora Mgr. Pavla Dolanského (dále jen "exekutor") zaplacení částky 1.428.121,48 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, uložil stěžovatelce zaplatit exekutorovi jako vedlejšímu účastníku na straně žalované náhradu nákladů řízení ve výši 62.054,- Kč a ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 22 Co 7/2011-136 ze dne 10. listopadu 2011 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi stěžovatelkou a žalovanou potvrdil, ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelkou a exekutorem změnil jen tak, že jejich výše činí 75.372,- Kč, ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a stěžovatelce uložil zaplatit exekutorovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 74.292,- Kč. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 968/2012-180 ze dne 30. ledna 2013 odmítl, ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení a stěžovatelce uložil zaplatit exekutorovi náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.463,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se v záhlaví citovanými rozhodnutími obecných soudů, které dospěly k závěru, že stěžovatelce žalovaná škoda nevznikla, a brojí též proti závěrům soudu prvního stupně a soudu odvolacího o tom, že i pokud by škoda vznikla, stěžovatelka porušila svoji prevenční povinnost a nesla by zásadní podíl na jejím vzniku.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
V souzené věci obecné soudy shodně dospěly k závěru, že stěžovatelce jí tvrzená škoda (dosud) nevznikla, a proto její žalobu zamítly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se celou věcí dostatečně zabývaly a argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a úvahy obecných soudů neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud tak tento jejich závěr považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a z hlediska ústavnosti mu nemá co vytknout.
Ústavní soud konstatuje, že závěry, které ve věci obecné soudy zaujaly, nebrání, resp. nebránily stěžovatelce, aby žalovaný nárok uplatnila znovu poté, co bude schopna prokázat, že škoda jí již vznikla, takže její majetková práva napadenými rozhodnutími poškozena taktéž nebyla. Pokud pak jde o případné porušení prevenční povinnosti či spoluzavinění tvrzené škody stěžovatelkou, bude na obecném soudu, aby se v případném novém soudním řízení, v němž odpovědnostní nárok stěžovatelka znovu uplatnila nebo uplatní, s touto záležitostí odpovídajícím způsobem případně vypořádal. Pakliže by se tak nestalo, měla by stěžovatelka k dispozici všechny opravné prostředky, včetně ústavní stížnosti. V projednávané věci však byla žaloba stěžovatelky zamítnuta proto, že podle obecných soudů stěžovatelce škoda (dosud) nevznikla, a proto Ústavní soud, stejně jako Nejvyšší soud, považuje za nadbytečné se nyní touto otázkou zabývat.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu