Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding family law property claims and procedural fairness. The court rejects the claim that the lower court violated the right to a fair trial or property protection. The decision upholds the lower court's ruling on family property division and procedural handling. The court finds no constitutional violation in the lower court's interpretation of family law provisions. The complaint is rejected as clearly unfounded based on established legal principles. The court emphasizes the independence of ordinary courts in interpreting family law matters. The decision confirms that the lower court acted within its constitutional authority. The complaint fails to demonstrate any breach of fundamental rights. The court concludes that the lower court's reasoning was logical and appropriate. The decision affirms the finality of the lower court's judgment on family property issues.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Šrajbra, zastoupeného JUDr. Andreou Průchovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Kadani, Kpt. Jaroše 510, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 9 Co 105/2013-103, 9 Co 124/2013-103 ze dne 6. května 2013 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces zaručených čl. 11 a čl. 36 Listiny domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 8 C 190/2008 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Chomutově zamítl žalobu stěžovatele, kterou se stěžovatel domáhal proti své bývalé manželce Emilii Havranové (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 37.144,- Kč s příslušenstvím, jakožto úhrady poloviny příspěvků do fondu oprav a nákladů za byt, jenž měl stěžovatel se žalovanou ve společném jmění manželů (dále jen "byt"), a to v části za období za období před rozvodem manželství stěžovatele a žalované (dále jen "rozvod") a v části za období po rozvodu, v němž však nebylo vypořádáno společné jmění manželů stěžovatele a žalované (dále jen "SJM"), a uložil stěžovateli nahradit žalované náklady řízení ve výši 17.784,- Kč. Doplňujícím usnesením Okresní soud v Chomutově doplnil výrok rozsudku o výrok, kterým stěžovateli uložil povinnost zaplatit ČR - Okresnímu soudu v Chomutově náklady řízení ve výši 1.379,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 19.092,- Kč.

Pokud jde o žalovaný nárok vztahující se k období před rozvodem, stěžovatel je přesvědčen, že tento jeho nárok vyplývá z ust. § 19 odst. 1 zákona o rodině, jak odůvodnil ve svém odvolání, přičemž by podle ústavní stížnosti bylo v rozporu s dobrými mravy, aby za situace, kdy žalovaná opustila z důvodu svého milostného poměru stěžovatele i svého syna, nebyla povinna k úhradě poloviny nákladů s bytem souvisejících.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále vyjadřuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, dle kterého žalovaný nárok za dobu po rozvodu nelze uplatnit samostatně a měl být řešen v rámci řízení o vypořádání SJM vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 21 C 71/2008 a v tomto názoru, resp. neprojednání tohoto jeho nároku soudem, stěžovatel spatřuje odepření spravedlnosti. Odvolací soud tímto svým rozhodnutím podle stěžovatele porušil jeho právo na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví.

Stěžovatel dále poukazuje na to, že odměna za zastoupení žalované před soudy obou stupňů advokátem byla stanovena dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která byla pro svou nezákonnost zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. US 25/12 ze dne 17. dubna 2013. Odvolací soud tak podle stěžovatele svým rozhodnutím o nákladech řízení, a to jak pokud jde o potvrzující výrok nákladového rozhodnutí soudu prvního stupně, tak výrokem o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení se opírá o protiústavní vyhlášku, dle níž docházelo de facto k sankcionování neúspěšné strany sporu bez opory v zákoně, vlastnické právo stěžovatele a právo stěžovatele dle čl. 4 odst. 1 Listiny, resp. jemu odpovídající povinnost soudu uložit náklady řízení toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.

V souzené věci (ve věci samé) odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovateli požadovaný nárok nelze přiznat, a to za dobu před rozvodem proto, že pro přiznání tohoto nároku neexistuje zákonná opora, a za dobu po rozvodu proto, že tento nárok měl být uplatněn v řízení o zrušení a vypořádání SJM. Potvrdil tedy rozsudek soudu prvního stupně, který stěžovatelovu žalobu zamítl. Z odůvodnění tohoto napadeného rozhodnutí vyplývá, že se celou věcí podrobně zabýval a jeho argumentaci tak, jak je rozvedena v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za logickou a srozumitelnou. Úvahy odvolacího soudu neshledal Ústavní soud ani nikterak nepřiměřenými či extrémními. K závěru odvolacího vztahujícímu se ke stěžovatelem uplatněnému nároku za dobu po rozvodu do vypořádání SJM, proti němuž směřuje většina argumentace stěžovatele předložené v ústavní stížnosti, Ústavní soud podotýká, že tento závěr je logicky opřen též o judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo4036/2010 ze dne 8. června 2011, vycházející mj. z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 14/2006 ze dne 3. října 2006). Ačkoli stěžovatel s meritorním rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí, považuje jej s ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, a z hlediska ústavnosti mu tedy nemá co vytknout.

K námitce stěžovatele proti nákladovému rozhodnutí odvolacího soudu stran toho, že odměna za zastoupení žalované před soudy obou stupňů advokátem byla stanovena dle Ústavním soudem zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., Ústavní soud uvádí, že tato vyhláška byla zrušena nálezem

sp. zn. Pl. ÚS 25/12

ze dne 17. dubna 2013, který se stal vykonatelným (tedy s účinností) až dne 7. května 2013, tedy po vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a to s účinky ex nunc, nikoli ex tunc. Navíc důvody, pro které Ústavní soud přistoupil k derogaci uvedené vyhlášky, se projednávané věci netýkají. S ohledem na to nepovažuje Ústavní soud ani tuto námitku stěžovatele za důvodnou. Ústavní soud v této souvislosti připomíná ustanovení § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle kterého pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena, přičemž pravidlo, že práva a povinnosti podle takových rozhodnutí nelze vykonávat, se zde neuplatní (viz sdělení Ústavního soudu č. 117/2013 Sb. ze dne 30. dubna 2013).

Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu