Constitutional Court dismisses constitutional complaint against criminal court verdicts for excessive evidence evaluation.

Ústavní soud ČR rozhodl dne 26. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem, AK se sídlem v Brně, náměstí Svobody 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012 č. j. 11 Tdo 1221/2011-46, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. 42 To 305/2009 a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 9. 2009 č. j. 2 T 245/2008-1032, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Návrhem doručeným dne 2. 5. 2012 a doplněným dne 21. 8. 2013 se R. K. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů (z nichž v petitu nesprávně označil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012 spisovou značkou 11 Tdo 1221/2012 a rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 13. 4. 2011 spisovou značkou 42 Tdo 1221/2011), vydaná v trestní věci Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 2 T 245/2008; současně navrhl odložit vykonatelnost "rozhodnutí Nejvyššího soudu napadeného ústavní stížností a souvisejících rozhodnutí."

II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 14. 9. 2009 Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "nalézací soud") obviněného uznal vinným pod bodem I/1 trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), pod bodem I/2 trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona a dílčím skutkem trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona ve znění účinném do 30. 6. 2008, pod bodem I/3 trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona jako organizátora podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákona, pod bodem I/4 dílčím skutkem trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona ve znění účinném do 30. 6. 2008, pod body I/5 - 7 trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákona. Trestných činů pod body I/1, I/3 a I/5 až 7 se obviněný dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zákona. Za tyto trestné činy obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou; dále mu uložil peněžitý trest ve výměře 300 000,- Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obviněnému byla dále uložena povinnost k náhradě škody ve výši a osobám ve výroku blíže specifikovaným, a v části II. pod bodem 1) byl zproštěn obžaloby pro skutky ve výroku blíže specifikované.

Dne 20. 1. 2010 Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") z podnětu odvolání obviněného i státního zástupce rozsudek nalézacího soudu ze dne 14. 9. 2009 v části I. zrušil a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným mimo jiné ad 3) trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona, a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou.

Rozsudkem ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 11 Tdo 587/2010 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") k dovolání obviněného rozsudek odvolacího soudu ze dne 20. 1. 2010 mimo jiné zrušil ve výroku ad 3) a znovu rozhodl tak, že za zločiny a trestné činy uvedené ve výrocích ad 1, ad 2, ad 2 a 4, ad 5 až 7, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o vině nedotčen, obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou; odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a konstatoval, že řízení o skutku ad I/3 rozsudku nalézacího soudu bylo tak vráceno do stadia řízení o odvolání obviněného.

Předmětem odvolacího přezkumu tak zůstal pouze výrok I/3 rozsudku nalézacího soudu ze dne 14. 9. 2009, jímž byl obviněný uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zákona trestným činem ublížení za zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. d) tr. zákona.

Dne 13. 4. 2011 odvolací soud rozsudek nalézacího soudu ze dne 14. 9. 2009 ve výroku o vině ad I/3 zrušil a nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, a uložil mu za tento zločin a sbíhající se zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona, trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zákona ve znění účinném do 30. 6. 2008 a zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán pravomocně vinným, souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále odvolací soud zrušil výrok o trestu z rozsudku dovolacího soudu ze dne 30. 11. 2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a obviněnému uložil povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným a ve výši ve výroku blíže specifikovaným.

Dne 27. 1. 2012 dovolací soud dovolání obviněného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 4. 2011 odmítl jako zjevně neopodstatněné s tím, že převážná část argumentace uvedené v tomto dovolání nespadala pod žádný z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b tr. řádu.

III. V části I ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadá všechny výroky rozhodnutí dovolacího soudu, "neboť má za to, že jeho rozhodování bylo zatíženo vadami, jež dosáhly protiústavní intenzity." V části III uvedl, že namítá "pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, v tomto případě svévolné hodnocení provedených důkazů, tj. důkazů, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tedy i případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy." Stěžovatel polemizoval s hodnocením důkazů a právními závěry z nich učiněnými obecnými soudy. V části IV vyjádřil nesouhlas "se závěrem, že provedené dokazování je dostatečné a konzistentní, když skutkové závěry soudů neplynou z premis, totiž zjištěného skutkového stavu." Byl toho názoru, že ve věci nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak plyne z požadavků § 2 odst. 5 tr. řádu a opětovně uvedl, že učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, což v konečném důsledku vedlo k porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") "dosahující intenzity excesu v podobě jednostranného hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho i porušení ústavního požadavku odstranění pochybností o vině."

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla tato rozhodnutí vydána a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy všech stupňů porušily základní právo na spravedlivý proces zaručené v části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy, a to zejména vadným hodnocením důkazů a nesprávným právním posouzením jeho trestní věci.

Ústavní soud především uvádí, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, i soudu odvolacího, k čemuž dle jeho názoru v posuzované věci došlo, jak zjevně plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí. Žádný protiústavní exces v podobě extrémně vadného hodnocení důkazů Ústavní soud nezjistil.

K nesouhlasu s právním posouzením trestní věci stěžovatele obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy při výkladu práva a při hodnocení skutkových okolností a důkazů nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn. III. ÚS 23/93

, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal, a to ani ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí dovolacího soudu.

Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dovolacího soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. září 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu