Constitutional Court dismisses appeal on small debt as no fundamental rights violation occurred.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci stěžovatelů JUDr. Karola Luce a Jany Lucové, právně zastoupených JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem AK v Brně, Musorgského 1, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. srpna 2011 sp. zn. 63 C 222/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 25. října 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozsudku soudu. V petitu Ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud přijal nález, kterým by zrušil napadené rozhodnutí (přiloženo k ústavní stížnosti) a v důsledku písařské chyby nesprávně označili rozhodnutí datem 1. srpna 2001.

Stěžovatelé tvrdili, že soud prvního stupně jako orgán veřejné moci v řízení, v němž měli postavení žalovaných, porušil jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Řízení před soudem jim neposkytlo záruky spravedlivého procesu a nezajistilo účinné právo na přístup k soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. V záhlaví citovaným rozsudkem byla výrokem II. stěžovatelům uložena povinnost zaplatit žalobci na jistině částku 4 270 Kč s přísl. a výrokem III. na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč. Důvodem pro uložení zmíněné povinnosti byla především ta skutečnost, že jako členové Společenství vlastníků Loosova 2-10, kteří mají ve společném jmění manželů bytovou jednotku č. 346/13 v budově Loosova 2-10, neuhradili nedoplatek za dodávku tepla, teplé užitkové a studené vody, za období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006. Dále bylo stěžovatelům uloženo uhradit i úroky z prodlení z dlužné částky ode dne následujícího po splatnosti uvedené částky do zaplacení, jak je uvedeno ve výroku II. napadeného rozsudku.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud dal ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících zákonem stanovenou částku (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), nevybočuje jednostupňové soudnictví z ústavních mezí a i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 101/01

, publ. in Sb. n. u., sv. 22 str. 387,

sp. zn. III. ÚS 404/04

, Sb. n. u., sv. 3, str. 421 či usnesení

sp. zn. IV. ÚS 336/02

,

III. ÚS 298/02

,

III. ÚS 2097/08

a

II. ÚS 2538/09

a další, dostupná stejně jako řada dále citovaných rozhodnutí v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatelé namítají porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné, přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelů brojících proti rozsudku vydanému v bagatelní věci.

Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10 000 Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěrem soudu prvního stupně, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelé - nepřípadně - předpokládají, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí jeho rozsudek běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Oproti stěžovatelům, kdy ve věci bylo po zrušení platebního rozkazu (56 Ro 1936/2008-7) soudem prvního stupně opakovaně nařizováno jednání, a to 4. 4. 2011, 30. 5. 2011, 21. 7. 2011, 1. 8. 2011, stěžovatelé měli dostatečnou možnost uplatnit svoje procesní práva, kolizi napadeného rozhodnutí s odkazovaným právem na spravedlivý proces Ústavní soud neshledává.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2013

Jiří Nykodým v. r.

předseda senátu