Constitutional Court dismisses complaint regarding excessive enforcement agent fees and legal costs in Czech Republic. The court rejects the claim that fees were unreasonably high. The court also denies reimbursement of legal representation costs. The decision upholds the lower court's fee calculation. The court finds no violation of fundamental rights. The complaint is deemed clearly unfounded. The legal principles of proportionality are applied. The judgment confirms the validity of the enforcement proceedings.

Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Miloslavy Vostré, zastoupené doc. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem se sídlem Revoluční 24, 110 00 Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 5. března 2013 č. j. 51 EXE 1302/2012-57, za účasti Okresního soudu v Kladně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. května 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 5. března 2013 č. j. 51 EXE 1302/2012-57, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náklady řízení, které jí v řízení před Ústavním soudem vznikly v souvislosti s jejím zastoupením advokátem.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že soudní exekutor JUDr. Jan Fendrych vydal dne 13. prosince 2012 vůči povinné (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 132 EX 3408/12-14/Ri. V tomto příkazu mj. určil celkové náklady exekutora ve výši 702.000,- Kč, náklady oprávněného částkou 66 720,- Kč. Povinné byl příkaz doručen vhozením do schránky dne 21. prosince 2012. Právnímu zástupci oprávněného byl příkaz doručen do datové schránky dne 19. prosince 2012.

Dne 20. prosince 2012 podala povinná návrh na částečné zastavení exekuce z důvodu úhrady částky 3.709.694,- Kč (jistiny) a částky 325.050,- Kč (nákladů nalézacího řízení) ze strany druhého dlužníka vymáhané pohledávky - společnosti VKS Úhonice, s. r. o. Dne 28. prosince 2012 podala povinná námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Své námitky odůvodnila mj. tím, že příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán předčasně, neboť exekutor u povinné žádnou částku nevymohl, exekuce teprve probíhá.

Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 5. března 2013 č. j. 51 EXE 1302/2012-57 byl příkaz k úhradě nákladů exekuce změněn ve výroku pod bodem I tak, že náklady soudního exekutora JUDr. Jana Fendrycha, Exekutorský úřad Praha 2, se určují částkou 339.103,- Kč, ve výroku pod bodem II byl příkaz změněn tak, že náklady oprávněného se určují částkou 67.276,- Kč, jinak byl příkaz potvrzen.

II. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s výší odměny soudního exekutora, tak jak byla stanovena Okresním soudem v Kladně a namítá, že soudní exekutor nic svou činností nevymohl.

Stěžovatelka poukazuje na to, že doložila soudu písemné oznámení advokáta JUDr. Martina Kopeckého ze dne 19. prosince 2012, adresované společnosti IK Trade, s. r. o. (oprávněné), posílané současně s platbou částek 3,709.694,- Kč a 325.050,- Kč, se sdělením, že tento advokát posílá uvedené částky za společnost VKS Úhonice, s. r. o., a contr. nikoli za stěžovatelku. Až z odůvodnění napadeného usnesení Okresního soudu v Kladně stěžovatelka zjistila, že z vyjádření oprávněné učinil soud závěr o tom, že částky 3 709.694,- Kč a 325.050,- Kč zaplatila společnosti IK Trade, s. r. o. stěžovatelka, tedy povinná. Podle vyjádření oprávněné byly částky skutečně zaplaceny, ale oprávněná považovala uvedené platby za plnění poskytnuté povinnou, neboť oznámení platby, podle kterého měly být platby plněním za VKS Úhonice. s. r. o., obdržela oprávněná až dne 21. prosince 2012 (písemné oznámení platby bylo společnosti IK Trade, s. r. o., odesláno ve stejný den, kdy na svůj účet platby obdržela, tedy 19. prosince 2012).

Stěžovatelka namítá, že nebyla s tímto vyjádřením oprávněné, ze kterého soud vyšel, seznámena, a že je tedy pro ni rozhodnutí soudu překvapivé. Soud tedy dovozoval skutkové závěry o skutečnostech, které by vyžadovaly dokazování, za situace, kdy mu byla předložena rozdílná stanoviska účastníků exekučního řízení o tom, kdo provedl platbu uvedených částek. Toto byla přitom podstatná okolnost, která určila, jak by měla být výše odměny exekutora vypočtena. Stěžovatelka jako povinná nebyla přitom se stanoviskem a s argumenty oprávněné předem seznámena, takže na ně nemohla reagovat. Soud nenařídil jednání a neprovedl procesní dokazování o sporných skutečnostech, čímž porušil základní právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

Soudem určená výše odměny soudního exekutora je podle stěžovatelky nepřiměřeně vysoká a neodpovídá tomu, že soudní exekutor fakticky nic v exekuci vůči stěžovatelce nevymohl, neboť jistinu a náklady původního soudního řízení zaplatil věřiteli někdo jiný, a to ten, kdo měl takovou povinnost podle exekučního titulu jako solidárně zavázaný dlužník. Tato skutečnost, kterou si soud chybně vyložil, byla přitom rozhodující pro určení výše nákladů exekuce.

III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s výší odměny, která byla soudnímu exekutorovi soudem v předmětné věci přiznána.

Rozhodováním o úhradě nákladů exekuce v případě dobrovolného plnění povinným a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a ochrany vlastnického práva se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně. Rozlišuje mezi situací, kdy povinný plnil zcela dobrovolně předtím, než se o nařízení exekuce dozvěděl, a případem, kdy plnění vymáhané povinnosti vykazuje jisté znaky dobrovolnosti, byť k němu došlo až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením.

V prvém případě, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, Ústavní soud zaujal názor, že pokud nemohl soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová (srov. nálezy Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 1540/08

,

sp. zn. I. ÚS 2930/09

,

sp. zn. III. ÚS 2492/09

a

sp. zn. II. ÚS 1061/10

dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Ve druhém případě aplikuje Ústavní soud zásady odměňování exekutorů vyjádřené v nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 8/06

, dle kterých je třeba zohlednit jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením (srov. nálezy

sp. zn. II. ÚS 233/09

,

sp. zn. II. ÚS 1994/09

a

sp. zn. IV. ÚS 2959/11

).

V nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 8/06

Ústavní soud vyslovil, že "za ekvivalent odpovídající vynaloženému úsilí exekutora lze proto považovat odměnu ve sníženém rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality, poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného (vymožení jeho pohledávky)".

V souzené věci Okresní soud v Kladně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč považoval uvedené platby za plnění poskytnuté povinnou. Okresní soud v Kladně vyšel ze stávající judikatury Ústavního soudu, dále přihlédl k tomu, kdy povinná svoji povinnost splnila, a vzal v úvahu i intenzitu činnosti exekutora. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se přidržel ust. § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které je stavu daného exekučního řízení nejbližší. Za této situace dospěl soud k závěru, že nejblíže odpovídající spravedlivou odměnou soudního exekutora je odměna vypočítaná jako 50 % z odměny podle ust. § 6 cit. vyhlášky (podle ust. § 11 odst. 1 písm. a) a ust. § 11 odst. 3 cit. vyhlášky), byť povinná zaplatila až po uplynutí lhůty 15 dnů stanovené k dobrovolnému splnění. Okresní soud proto dovodil, že soudní exekutor při určení této části své odměny postupoval nesprávně.

Uvedené závěry okresního soudu jsou zcela v souladu se stávající judikaturou Ústavního soudu a z hlediska ústavnosti jim nelze nic vytknout.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení (právního zastoupení). Pokud jde o náklady právního zastoupení, může soudce zpravodaj za podmínek uvedených v ust. § 83 odst. 1 zákona o Ústavním rozhodnout, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo z části zaplatí stát, ovšem pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.

Podle ust. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu