Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil court interpretation of tenancy law and procedural rights.

Ústavní soud rozhodl dne 10. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatelů 1) Miroslava Šilhavého, 2) Martina Eybergera, 3) Vlastimila Eybergera, zastoupených JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem Petrská 12, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 593/2011-95 ze dne 29. 2. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 12 C 226/2000-70 ze dne 16. 9. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 26. 6. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem č. j. 12 C 226/2000-70 ze dne 16. 9. 2011 zamítl žalobu stěžovatelů proti Mgr. Věře Forkertové (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení 9.867,30 Kč s příslušenstvím a současně rozhodl, že se vedlejší účastnici nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Předmětná částka představovala nájemné a zálohy na služby za užívání bytu za období od února 2000 do října 2000 včetně, které měla vedlejší účastnice stěžovatelům jakožto pronajímatelům uhradit. Obvodní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice v roce 1996 předmětný byt trvale opustila s úmyslem se do něj již nevrátit a právo nájmu k bytu tak ve smyslu § 708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), přešlo na její dceru. Jelikož vedlejší účastnice v roce 2000 nebyla nájemkyní bytu a ani jej fakticky neužívala, nebyla ve vztahu k uplatněnému nároku pasivně legitimována. Proti rozsudku obvodního soudu podali odvolání stěžovatelé i vedlejší účastnice, posledně jmenovaná pouze do výroku o nákladech řízení. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně rozsudkem č. j. 13 Co 593/2011-95 ze dne 29. 2. 2012 rozhodnutí okresního soudu ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni uhradit vedlejší účastnici na nákladech nalézacího řízení částku 9.600,- Kč. Městský soud rovněž zavázal stěžovatele k úhradě nákladů odvolacího řízení.

Rozsudek obvodního a městského soudu napadli stěžovatelé ústavní stížností, v níž namítali, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Stěžovatelé v této souvislosti obecným soudům vytýkali, že se dostatečně nezabývaly prokázáním úmyslu vedlejší účastnice opustit společnou domácnost. Dle jejich názoru z judikatury Nejvyššího soudu reprezentované rozhodnutím sp. zn. 26 Cdo 837/2010, jakož i ze svědecké výpovědi dcery vedlejší účastnice v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 18 C 319/99, vyplývalo, že i po odstěhování vedlejší účastnice do Spojených států amerických přetrvávalo mezi ní a její dcerou hospodářské společenství a tedy se nejednalo o trvalé opuštění společné domácnosti, nýbrž o případ "rozdělené" či "přenesené" domácnosti. O nedostatku úmyslu vedlejší účastnice trvale opustit společnou domácnost svědčily mimo jiné rovněž dva její dopisy ze dne 19. 10. 1997 a 10. 11. 1998 adresované stěžovatelům, z nichž je patrné, že se vedlejší účastnice stále považovala za nájemkyni předmětného bytu. Obecné soudy rovněž nesprávně pominuly otázku, zda trvalé opuštění společné domácnosti, jež má charakter právního úkonu, nebylo v tomto konkrétním případě neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 občanského zákoníku. Jednalo se totiž o úkon, který byl učiněn na úkor stěžovatelů jakožto vlastníků předmětného bytu. Stěžovatelé vyjádřili přesvědčení, že pro závěr v tom smyslu, že vedlejší účastnice nebyla v řízení pasivně legitimována, neboť v roce 1996 trvale opustila společnou domácnost s úmyslem ji již neobnovit, nebyly v řízení provedeny jakékoli právně relevantní důkazy. Jestliže obecné soudy přesto takový závěr přijaly a odůvodnily jím zamítnutí žaloby stěžovatelů, porušily tím jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše, tzn., aby napadená rozhodnutí obvodního a městského soudu svým nálezem zrušil.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání.

Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatelů se závěrem obecných soudů, že vedlejší účastnice nebyla v řízení o předmětné žalobě pasivně legitimována, resp. že došlo k přechodu nájmu bytu na dceru vedlejší účastnice v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti vedlejší účastnicí. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. K tomu dále v nyní projednávané věci přistupuje skutečnost, že uplatněný nárok stěžovatelů lze charakterizovat vzhledem k výši částky, která byla předmětem řízení před obecnými soudy, jako bagatelní, přičemž v takovém případě Ústavní soud dospěje k závěru o porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces pouze tehdy, jedná-li se o zásah výjimečně intenzivní (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 2538/09

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se dostatečně zabývaly všemi podstatnými okolnostmi případu a své závěry, vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatelů, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Jejich argumentaci neměl Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, proto mu nepříslušelo úvahy obecných soudů jakkoliv přehodnocovat.

Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěli stěžovatelé Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu