Constitutional Court dismisses appeal on bankruptcy judge impartiality due to new insolvency law changes.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti společnosti Ruby Apartments, s. r. o., se sídlem Paříkova 910/11a, Praha 9, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem Vinohradská 32, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011, č. j. 101 VSPH 162/2011 - 36 (36 ICm 1163/2011, KSPH 36 INS 9175/2009), takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá pro porušení práva na spravedlivý proces a v jeho rámci práva na zákonného a nestranného soudce v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a domáhá se jeho zrušení, in eventum také zrušení ustanovení § 160 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).

2. Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí, vede stěžovatelka jako žalobkyně proti JUDr. Ing. Heleně Horové, insolvenční správkyni dlužníka CON INVEST a.s., incidenční spor. V rámci uvedeného řízení stěžovatelka uplatnila námitku podjatosti soudkyně Krajského soudu v Praze JUDr. Jitky Drobné, již odůvodnila tím, že jmenovaná soudkyně nesoudí jen incidenční spor, ale rozhoduje i v samotném insolvenčním řízení vedeném na uvedeného dlužníka a tato skutečnost znamená sama o sobě zvláštní vztah soudkyně k insolvenčnímu řízení a k žalované insolvenční správkyni, který je dán povahou insolvenčního řízení. Stěžovatelka se přitom dovolávala nálezu Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 448/04

a důvodů tam uvedených.

3. Vrchní soud stěžovatelkou vznesené námitce podjatosti nevyhověl a konstatoval, že příslušná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování věci. Vrchní soud dospěl k závěru, že důvodem pro vyloučení soudkyně nejsou okolnosti, které spočívají v jejím postupu v projednávané věci či v jejím rozhodování v jiných věcech, věc rozhodující soudkyně se přitom vyjádřila tak, že k věci či účastníkům nemá žádný vztah. Důvodem podjatosti nemůže podle vrchního soudu být ani to, že soudkyně rozhoduje i v insolvenčním řízení, v jehož rámci je tento incidenční spor projednáván. V tomto směru soud poukázal na skutečnost, že po vydání zmiňovaného nálezu Ústavního soudu došlo ke změně právní úpravy, zákon o konkursu a vyrovnání byl zrušen a nahrazen insolvenčním zákonem č. 182/2006 Sb. (dále jen "IZ"), jenž změnil způsob jmenování správců a v ustanovení § 160 odst. 1 předpokládá, že incidenční spory budou rozhodovány v rámci insolvenčního řízení jako jeho součást.

4. Proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka s tvrzením porušení shora označených základních práv oponuje odůvodnění napadeného rozhodnutí s důrazem na to, že svou námitku podjatosti soudkyně rozhodující v incidenčním řízení o žalobě stěžovatelky na vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka odůvodňovala argumenty uvedenými v nálezu Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 448/04

, jehož důvodů podrobně ve stížnosti rozvedených se i nyní dovolává, přičemž obecnému soudu vytýká, že platnou právní úpravu insolvenčního zákona neposuzoval komplexně. Stěžovatelka provádí srovnání příslušných ustanovení insolvenčního zákona s předchozí právní úpravou a dospívá k přesvědčení, že stav právní úpravy se z pohledu hledisek uvedených v označeném nálezu v podstatě nezměnil. V souvislosti se zněním ustanovení § 160 odst. 1 IZ dále stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž se soud má vždy pokusit o ústavně konformní výklad zákona a není přitom vázán jeho doslovným zněním; ponechává však na úvaze Ústavního soudu, pro případ, že by dospěl k názoru, že ustanovení § 160 odst. 1 IZ nelze vykládat jinak, než jak učinil obecný soud, zrušení uvedeného zákonného ustanovení.

5. Poté, co se Ústavní soud seznámil s odůvodněním napadeného rozhodnutí a argumentací v ústavní stížnosti, posoudil stížnost jako neopodstatněnou, přičemž důvod k postupu podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. v poměru k ustanovení § 160 odst. 1 IZ sám neshledal. Ve svém závěru se Ústavní soud řídil svou předchozí judikaturou v obdobné věci téže stěžovatelky, a to usnesením ze dne 17. 10. 2012,

sp. zn. I. ÚS 87/12

.

6. Ústavní soud ještě za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání řešil obdobnou otázku vyloučení soudce z důvodu, že projednává a rozhoduje věc v konkursním řízení i v řízení incidenčním vyvolaném stejným konkursním řízením, přičemž při posuzování uvedené otázky považoval za určující koncepci vztahu mezi konkursním soudem a správcem majetkové podstaty, tak jak byla obsažena v zákoně o konkursu a vyrovnání (srov. nálezy

sp. zn. I. ÚS 370/04

,

I. ÚS 371/04

,

III. ÚS 448/04

,

II. ÚS 369/04

). Na základě v té době platné právní úpravy tehdy Ústavní soud dovodil, že vztah mezi konkursním soudcem a správcem podstaty - účastníkem řízení incidenčního sporu - není vztahem neutrálním a právě tuto okolnost považoval za objektivní důvod způsobilý vyvolávat pochybnost o nepodjatosti a nestrannosti soudce rozhodujícího ve sporném incidenčním řízení, tak jak stanoví § 14 odst. 1 občanského soudního řádu. Samotnou otázku vztahu mezi insolvenčním řízením a řízením incidenčním z hlediska případné podjatosti soudce Ústavní soud považoval za nepodstatnou, rozhodující byla konstrukce vztahu mezi konkursním soudcem a správcem podstaty. A právě tato konstrukce se dle přesvědčení senátu posuzujícího tuto stížnost v důsledku nové právní úpravy provedené insolvenčním zákonem změnila.

7. Obecný soud se při svém rozhodování, jak poukazuje stěžovatelka, sice skutečně zabýval pouze jednou z okolností, z nichž dříve vycházel Ústavní soud, nicméně takto jím byla zhodnocena právě okolnost podle názoru Ústavního soudu pro konstrukci vztahu mezi oběma jmenovanými subjekty nejvýznamnější a pro hodnocení jeho povahy určující, totiž způsob jmenování insolvenčního správce. Ten je nyní na rozdíl od předchozí právní úpravy, kdy konkursní správce byl jmenován právě soudcem projednávajícím i incidenční spor, podle současně platné právní úpravy insolvenčního zákona (§ 25 odst. 2 IZ) jmenován předsedou soudu, přičemž jistou pravomoc rozhodovat o osobě správce mají i věřitelé (§ 29 odst. 1 IZ). Posuzovaný vztah je tak postaven na jiném základě, minimalizujícím možnost vzniku pochybnosti o nepodjatosti soudce. Vzhledem k nové právní úpravě je tak tuto věc třeba odlišit od věcí, které byly předmětem posuzování v dřívější judikatuře Ústavního soudu, a obecnému soudu v jeho závěrech přisvědčit.

8. Ústavní soud tedy uzavírá, že porušení shora označených základních práv stěžovatelky napadeným rozhodnutím neshledal, a proto byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

5. Poté, co se Ústavní soud seznámil s odůvodněním napadeného rozhodnutí a argumentací v ústavní stížnosti, posoudil stížnost jako neopodstatněnou, přičemž důvod k postupu podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. v poměru k ustanovení § 160 odst. 1 IZ sám neshledal. Ve svém závěru se Ústavní soud řídil svou předchozí judikaturou v obdobné věci téže stěžovatelky, a to usnesením ze dne 17. 10. 2012,

sp. zn. I. ÚS 87/12

.

6. Ústavní soud ještě za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání řešil obdobnou otázku vyloučení soudce z důvodu, že projednává a rozhoduje věc v konkursním řízení i v řízení incidenčním vyvolaném stejným konkursním řízením, přičemž při posuzování uvedené otázky považoval za určující koncepci vztahu mezi konkursním soudem a správcem majetkové podstaty, tak jak byla obsažena v zákoně o konkursu a vyrovnání (srov. nálezy

sp. zn. I. ÚS 370/04

,

I. ÚS 371/04

,

III. ÚS 448/04

,

II. ÚS 369/04

). Na základě v té době platné právní úpravy tehdy Ústavní soud dovodil, že vztah mezi konkursním soudcem a správcem podstaty - účastníkem řízení incidenčního sporu - není vztahem neutrálním a právě tuto okolnost považoval za objektivní důvod způsobilý vyvolávat pochybnost o nepodjatosti a nestrannosti soudce rozhodujícího ve sporném incidenčním řízení, tak jak stanoví § 14 odst. 1 občanského soudního řádu. Samotnou otázku vztahu mezi insolvenčním řízením a řízením incidenčním z hlediska případné podjatosti soudce Ústavní soud považoval za nepodstatnou, rozhodující byla konstrukce vztahu mezi konkursním soudcem a správcem podstaty. A právě tato konstrukce se dle přesvědčení senátu posuzujícího tuto stížnost v důsledku nové právní úpravy provedené insolvenčním zákonem změnila.

7. Obecný soud se při svém rozhodování, jak poukazuje stěžovatelka, sice skutečně zabýval pouze jednou z okolností, z nichž dříve vycházel Ústavní soud, nicméně takto jím byla zhodnocena právě okolnost podle názoru Ústavního soudu pro konstrukci vztahu mezi oběma jmenovanými subjekty nejvýznamnější a pro hodnocení jeho povahy určující, totiž způsob jmenování insolvenčního správce. Ten je nyní na rozdíl od předchozí právní úpravy, kdy konkursní správce byl jmenován právě soudcem projednávajícím i incidenční spor, podle současně platné právní úpravy insolvenčního zákona (§ 25 odst. 2 IZ) jmenován předsedou soudu, přičemž jistou pravomoc rozhodovat o osobě správce mají i věřitelé (§ 29 odst. 1 IZ). Posuzovaný vztah je tak postaven na jiném základě, minimalizujícím možnost vzniku pochybnosti o nepodjatosti soudce. Vzhledem k nové právní úpravě je tak tuto věc třeba odlišit od věcí, které byly předmětem posuzování v dřívější judikatuře Ústavního soudu, a obecnému soudu v jeho závěrech přisvědčit.

8. Ústavní soud tedy uzavírá, že porušení shora označených základních práv stěžovatelky napadeným rozhodnutím neshledal, a proto byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu