Constitutional Court dismisses appeal as unreasonable, noting mere procedural cost denial lacks constitutional intensity.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Jiřího Součka, zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem v Praze, Melantrichova 477/20, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013 č. j. 3 A 21/2013-64, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného Českého telekomunikačního úřadu ke zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění k nákladovému výroku uvedl, že postupoval dle § 60 odst. 3, věty první, s. ř. s., neboť žaloba byla podána ještě před uplynutím šestiměsíční lhůty pro vydání rozhodnutí o rozkladu, a tudíž "nedůvodně" (§ 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, dále jen "zákon o elektronických komunikacích").

V ústavní stížnosti, jež obsahově směřuje výlučně proti nákladovému výroku, stěžovatel namítá porušení svých práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nesouhlasí s výkladem § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, ke kterému se soud uchýlil, neboť užití šestiměsíční lhůty pro vydání rozhodnutí o rozkladu je výjimečným opatřením, které musí být odůvodněno zejména složitostí konkrétní věci, nikoliv specifičností rozkladového řízení, jak dovodil městský soud. Stěžovatel poukazuje i na nutnost eurokonformního výkladu ustanovení § 129 zákona o elektronických komunikacích s ohledem na čl. 20 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/21/ES, a rekapitulací průběhu řízení o rozkladu dokládá, že v nyní posuzované věci o situaci "zvlášť složitého případu" zjevně nešlo; odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 3698/11

považuje proto v této věci za nepřípadný.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

K otázce náhrady nákladů řízení, o niž v dané věci jde, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně (viz kupříkladu

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

II. ÚS 130/98

,

I. ÚS 30/02

,

IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 255/05

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému, a silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Ústavní soud není nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí soudů, ať již obecných nebo správních, jen proto, že jiné opravné instance není.

V dané věci je zjevné, že stěžovatel toliko polemizuje s obecným soudem na úrovni jím užitého podústavního a podzákonného práva (zde § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích) a proti jeho výkladu klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně relevantně neuvádí, proč by interpretace, jíž oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud; posouzení, zda se v konkrétním případě jednalo o "případ zvlášť složitý", jež by odůvodňoval vydání rozhodnutí v prodloužené šestiměsíční lhůtě, bylo přitom předmětem správního (a posléze soudního) uvážení, k jehož přezkumu zde Ústavní soud povolán není.

Lze proto uzavřít, že městský soud se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval v míře a "rozumnosti", jež k zásahu Ústavního soudu, situovaného na základě vyložených (přísných) podmínek, očividně nenutí; jeho právní argumentace, již předestřel k obhajobě úsudku, že užití § 60 odst. 3 věty prvé s. ř. s. je v dané věci namístě, je racionální a obhajitelná, což je pro ústavněprávní přezkum postačující.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu