Constitutional Court dismisses appeal on jurisdictional ruling due to failure to exhaust ordinary legal remedies.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 č. j. 7 Tdo 1304/2012-43, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. 5 Ntd 4/2010, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2011 sp. zn. 9 To 35/2011 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2011 sp. zn. 51 T 4/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že Vrchní soud v Praze výše specifikovaným usnesením rozhodl, že podle § 24 odst. 1 tr. řádu je k projednání a rozhodnutí věci příslušný Krajský soud v Ústí nad Labem.

Krajský soud v Ústí nad Labem shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným pod body 1) a 2) rozsudku trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, a pod bodem 3) rozsudku zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku ve spojení s § 238 tr. zákoníku a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona. Podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let.

Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu zrušil z podnětu odvolání stěžovatele podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně a odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pod bodem 1) rozsudku přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod bodem 2) rozsudku zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 al. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 238 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pod bodem 3) rozsudku zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 al. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 238 tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech v trvání tří let.

Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Vrchní soud v Praze svým v pořadí prvním rozhodnutím (usnesením ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. 5 Ntd 4/2010) "naprosto extenzívně vybočil ze zákonné dikce" ustanovení § 24 odst. 1 tr. řádu, jelikož při rozhodování o věcné příslušnosti (usnesením ze dne 11. 2. 2010) "naprosto opomenul", že "předmětná směnka sloužila pouze jako zajišťovací instrument v závazkovém vztahu", a nikoli coby investiční nástroj ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. Vrchní soud v Praze pochybil rovněž tím, že "neakceptoval" změnu trestní sazby, kdy po nabytí účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, se sazba pro daný zločin snížila na rozmezí trestu odnětí svobody od 3 roků do 8 roků. Nedošlo k situaci, dovozuje dále stěžovatel, že by byl zažalovaný skutek překvalifikován na zcela jiný trestný čin, a tím se "v důsledku" změnila trestní sazba, aby měl krajský soud povinnost věc projednat a rozhodnout. V souladu s ustanovením § 17 odst. 1 tr. řádu byl tedy k řízení v prvním stupni příslušný Okresní soud v Ústí nad Labem, a nikoli Krajský soud v Ústí nad Labem, jak Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. Ntd 4/2010 chybně rozhodl.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele, resp. námitky v ní obsažené (odnětí zákonnému soudci), neobstojí, resp. nedosahují takto vymezené ústavněprávní roviny.

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 51 T 4/2008 rozhodl tak, že podle § 231 odst. 1 tr. řádu per analogiam a § 222 odst. 1 tr. řádu se věc předkládá Vrchnímu soudu v Praze jako soudu nejblíže společně nadřízenému k rozhodnutí o příslušnosti, neboť přichází v úvahu příslušnost Okresního soudu v Ústí nad Labem.

Vrchní soud v Praze procesně navazujícím usnesením ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. 5 Ntd 4/2010 rozhodl, že podle § 24 odst. 1 tr. řádu je k projednání a rozhodnutí věci příslušný Krajský soud v Ústí nad Labem, přičemž tento výrok založil na ústavněprávně akceptovatelném úsudku, že rozhodnutí podle § 222 odst. 1 tr. řádu je možno učinit toliko v hlavním líčení, přičemž k postupu podle ustanovení § 231 odst. 1 a 2 tr. řádu - tedy k rozhodnutí v neveřejném zasedání - soud (v předmětné věci Krajský soud v Ústí nad Labem) není povolán, a to ani za použití analogie.

Jestliže stěžovatel dovozuje, že měla být jeho trestní věc postoupena Okresnímu soudu v Ústí nad Labem též mimo rámec rozhodování o usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 51 T 4/2008, patří se zdůraznit, že odpovídající výhrady stěžovatel v odvolání (procesní spis č. l. 958 a násl.), v ústním podání svého obhájce stěžovatele v rámci veřejného zasedání konaného u Vrchního soudu v Praze dne 20. 7. 2011 (procesní spis č. l. 984 a násl.), resp. ani jinou formou v řízení před obecnými soudy neuplatnil, čímž způsobil, že tyto námitky, nyní vtělené do ústavní stížnosti, neobstojí již se zřetelem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu; obecně totiž platí, že ústavní stížnost nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány, neboť především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti. Pak je nevyhnutelné tyto námitky podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. § 72 odst. 3 téhož předpisu) hodnotit jako nepřípustné (z judikatury Ústavního soudu srov. usnesení ze dne 25. 7. 2007

sp. zn. III. ÚS 484/07

, ze dne 5. 10. 2007

sp. zn. III. ÚS 1058/07

, ze dne 10. 4. 2008

sp. zn. III. ÚS 697/06

, popř. též nález ze dne 10. 7. 1997

sp. zn. III. ÚS 359/96

, N 95/8 SbNU 367, usnesení ze dne 14. 3. 2000

sp. zn. I. ÚS 650/99

, usnesení ze dne 8. 6. 2004

sp. zn. IV. ÚS 92/04

a usnesení ze dne 25. 9. 2008

sp. zn. III. ÚS 1479/08

).

Jelikož jiné ústavně relevantní námitky (proti dalším napadeným rozhodnutím) stěžovatel neuplatnil, je namístě úsudek, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a je i tak odůvodněn výše předznačený úsudek, že jeho ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a ve zbývajícím rozsahu návrhem nepřípustným. Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu v senátě usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu