Constitutional complaint dismissed because constitutional review requires exhausting all ordinary remedies first. The Constitutional Court ruled that the constitutional complaint was inadmissible because the applicants had not exhausted all legally prescribed procedural means to protect their rights. The court held that the constitutional complaint is inadmissible because the applicants failed to exhaust all legally prescribed procedural means to protect their rights. The court held that the constitutional complaint is inadmissible because the applicants failed to exhaust all legally prescribed procedural means to protect their rights. The court held that the constitutional complaint is inadmissible because the applicants failed to exhaust all legally prescribed procedural means to protect their rights.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti 1) Ing. Miroslava Valkouna a 2) Nataši Valkounové, zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2013, č. j. 62 Co 556/2011-807, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, ze dne 10. 6. 2011, č. j. 7 C 231/97-635, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou dne 20. 5. 2013 se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv zaručených článkem 2 odst. 3 a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, a čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1, dodatku č. 1 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod, domáhali zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o náhradu škody.

Z napadených rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelé jako manželé byli žalováni žalobkyní ing. Alexandrou Kynclovou, která se domáhala zaplacení částky 1.022.600,-- Kč spolu s úroky z prodlení z titulu náhrady škody. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 395.905,60 Kč. Obvodní soud pro Prahu 6 proto v tomto rozsahu řízení zastavil a předmětem sporu nadále zůstala částka 547.694,40 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně se domáhala vůči žalovaným zaplacení této částky s tvrzením, že je výlučnou vlastnicí domu v P., ve kterém žalovaní jako bývalí nájemci bytu provedli bez jejího souhlasu a bez stavebního povolení řadu stavebních úprav, což mělo vést ke vzniku škody.

Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které vzhledem ke kariéře sporu primárně směřovalo ke zjištění rozsahu škody a vyčíslení nákladů na práce, které žalobkyně vynaložila v souvislosti s nepovolenými stavebními úpravami, které provedli žalovaní (stěžovatelé), vynesl rozsudek, kterým žalobkyni částečně vyhověl. Shora označeným rozsudkem uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 236.960,80 Kč s 10% úrokem z této částky ročně od 24. března 2000 do zaplacení (bod I.), v dalších bodech žalobu zamítl (body II. a III.), vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku ve výši 39.046,90 Kč a náklady řízení ve výši stanovené samostatným usnesením na účet soudu prvního stupně (V.) a stejně tak žalovaným uložil povinnost zaplatit státu společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 39.046,90 Kč a náklady řízení ve výši stanovené samostatným usnesením na účet soudu prvního stupně (VI.).

Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ad I. a ad III. potvrdil; ve výroku ad II. rozsudek změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 300.753,20 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 24. 3. 2000 do zaplacení, a v dalším rozhodnutí potvrdil. Dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení před soudy obou stupňů, náklady řízení státu a soudní poplatek z odvolání žalobkyně. Žalobkyně podle odvolacího soudu jednoznačně prokázala, že protiprávní jednání žalovaných, které zásadním způsobem ovlivnily statiku domu, a uvedl, že se žalobkyni podařilo prokázat žalovanou výši způsobené škody.

Stěžovatelé za neústavní považují posouzení otázky promlčení v případech náhrady škody. Podle jejich názoru ke zmenšení majetku žalobkyně a ke vzniku škody došlo nejpozději v roce 1985 a od tohoto okamžiku začala běžet objektivní promlčecí lhůta, kterou soudy ústavní stížností napadenými rozsudky nevzaly v potaz. Stěžovatelé dále namítají pochybení obecných soudů, která se týkají obsahu a rozsahu případné náhrady škody. Dále obecné soudy porušily normy jednoduchého práva týkající se práva účastníka civilního soudního řízení dokazovat svá skutková tvrzení, která tvoří jeho procesní obranu ve sporu a povinnost soudu prověřit a zjistit skutkový stav tvrzený účastníky řízení. Stěžovatelé také ve své stížnosti uvedli, že podali současně dovolání a žádají proto o přerušení řízení o ústavní stížnosti do doby rozhodnutí o dovolání.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, vždy prověří, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány zásadně na přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, zejména procesními prostředky, plynoucími z relevantních procesních právních norem.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Ústavní soud se proto musel zabývat otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, a to s ohledem na novelizaci § 237 občanského soudního řádu a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou v obou případech zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Vztah mezi dovoláním a ústavní stížností po shora zmíněné novelizaci již Ústavní soud posuzoval zejména v usnesení ze dne 28. 3. 2013 ve věci

sp. zn. III. ÚS 772/13

. Z něj plyne, že dovolání přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je nutné považovat za mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz a contrario § 238 o.s.ř.). V návaznosti na to Ústavní soud konstatoval, že zákonem č. 404/2012 Sb. byl § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněn tak, že musí být nově vyčerpán i mimořádný opravný prostředek, který orgán o něm rozhodující může odmítnout z důvodů závisejících na jeho uvážení. V té souvislosti však stále platí, že následné odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na takovém uvážení způsobuje zachování lhůty k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu. Tyto závěry Ústavního soudu potvrzené usnesením ze dne 23. 5. 2013,

sp. zn. III. ÚS 700/13

, jsou navíc v souladu s provedeným intencionalistickým výkladem příslušných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., neboť i zde bylo záměrem normotvůrce zakotvit nepřípustnost ústavní stížnosti v případě nevyčerpání mimořádného opravného prostředku - dovolání, které je nově založeno na vyřešení právní otázky. Uvedený postup je i v souladu s kritérii procesní ekonomie, neboť řízení o ústavní stížnosti je až ultima ratio, a všechny orgány veřejné moci jsou povinny zabezpečit dodržování základních práv a svobod, což se týká i dovolacího soudu. Navíc, dle § 239 o.s.ř. není Ústavní soud povolán k tomu, aby bez dalšího posuzoval přípustnost dovolání, kdy tato otázka musí být primárně vyřešena dovolacím soudem.

V daném případě je nutné konstatovat, že skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti nevedou k závěru, že by mělo dojít k aplikaci ustanovení § 238 občanského soudního řádu a tedy, že případné dovolání může být odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu. Stěžovatelé sice napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, avšak dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku stále nerozhodl. Stěžovatelé tak nevyčerpali všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svého práva a jejich ústavní stížnost je tudíž nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.). Vzhledem k argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud pouze konstatuje, že navrhované přerušení řízení nepřichází v úvahu, neboť by to bylo jak v rozporu s procesní ekonomií, tak pro to nejsou splněny podmínky stanovené § 78 zákona o Ústavním soudu. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2013

Milada Tomková, v. r.

soudce zpravodaj