Constitutional Court dismisses appeal as unfounded, stating it is not a court of last resort for factual disputes.

Ústavní soud rozhodl dne 3. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2011 sp. zn. 2 T 8/2007, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012 sp. zn. 5 To 53/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 3. 2013 č. j. 11 Tdo 1061/2012-121, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností navrhl stěžovatel zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jejich vydáním došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že k porušení uvedených ústavně zaručených práv mělo dojít tím, že obecné soudy při svém rozhodování porušily předpisy zákonné i ústavní povahy zcela zásadním způsobem. Konkrétně stěžovatel nesouhlasí s prováděním a hodnocením jednotlivých důkazů obecnými soudy. Svá tvrzení dokládá podrobnou polemikou s jednotlivými skutkovými zjištěními soudů i s jejich právními závěry.

Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Podstatou ústavní stížnosti je pouze polemika stěžovatele s rozhodnutími trestních soudů. Ústavní soud nezjistil v těchto rozhodnutích žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě odůvodněna. Tvrzení stěžovatele, že soudy přehlížely podstatné důkazy či je vůbec neprovedly a provedené důkazy hodnotily v rozporu s faktickým stavem, není ničím podloženo. Ústavní soud k tomu dodává, jak ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 23/93

). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese zřejmé znaky libovůle.

V nyní posuzované věci trestní soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost a své závěry v odůvodnění rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě vyložily. Z ústavněprávního hlediska nelze těmto závěrům nic vytknout.

V projednávané věci tak Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že došlo k porušení některého ze základních práv stěžovatele. V podrobnostech nelze než odkázat na obsáhlá a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů a není třeba znovu opakovat argumenty vztahující se k námitkám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. S ohledem na uvedené okolnosti postrádají relevanci odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu týkající se požadavků kladených na soudy z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu