Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded due to trivial monetary amount.

Ústavní soud rozhodl dne 3. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o. se sídlem Palackého 796/57a, Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. 182 EC 544/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1 008 Kč s příslušenstvím a stěžovatelka byla zavázána k úhradě nákladů řízení žalovaným. Stěžovatelka namítá, že v řízení, v němž se domáhala zaplacení dlužného jízdného a přirážky k jízdnému, došlo k extrémnímu nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními.

Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi již dal najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí nevybočuje jednostupňové soudnictví z ústavních mezí a i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje denegatio iustitiae (srov. např. usnestení

sp. zn. IV. ÚS 101/01

, nález

sp. zn. III. ÚS 404/04

nebo usnesení

sp. zn. IV. ÚS 336/02

). V případech těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícímu proti rozsudku v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní stížnost je v těchto věcech v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 405/04

,

IV. ÚS 695/01

,

IV. ÚS 248/01

,

IV. ÚS 8/01

,

IV. ÚS 2240/12

a další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Poukázal i na to, že by odporovalo smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.

Z judikatury Ústavního soudu přitom rovněž vyplývá, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu, tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv (srov. např. nález

sp. zn. I. ÚS 3143/08

, nález

sp. zn. I. ÚS 1980/08

a nález

sp. zn. I. ÚS 1744/10

).

Ústavní stížností napadený rozsudek však nelze považovat za rozhodnutí extrémní ve shora uvedeném smyslu. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti formálně namítá porušení ústavních norem, avšak ve skutečnosti její návrh představuje pouhou polemiku s výkladem a aplikací zákonných norem tak, jak to učinil civilní soud. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že soud dostatečně zjistil skutkový stav, na který aplikoval přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu.

Ústavní soud nadto dodává, že se v minulosti již vícekrát zabýval ústavními stížnostmi téže stěžovatelky, v nichž se jednalo o tzv. bagatelní částky, přičemž stěžovatelka se shora nastíněnými právními závěry Ústavního soudu byla podrobně seznámena.

Vzhledem k tomu, že soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu