Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to exhaustion of remedies not being met.

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Huska, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 23 C 252/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

[1] Stěžovatel napadá svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 8. 2013, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 23 C 252/2012, jímž se podle vyjádření stěžovatele obvodní soud odmítl zabývat prokazatelným porušením zákona, přičemž dle názoru stěžovatele dochází k soustavnému porušování jeho práv.

[2] Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda předmětný návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu").

[3] V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná.

[4] Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Podle této zásady lze ústavní stížnost obvykle podat pouze tehdy, pokud byly navrhovatelem vyčerpány všechny opravné prostředky, které mu právní řád k ochraně práva poskytuje. Projevem uvedené zásady v zákoně o Ústavním soudě pak je ustanovení § 75 odst. 1, zakládající nepřípustnost ústavní stížnosti, pokud prve nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, a to s účinností od 1. 1. 2013 výslovně včetně mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb.).

[5] V nyní posuzované věci Ústavní soud z oficiálních veřejně dostupných pramenů, a to prostřednictvím internetového portálu Justice.cz (http://infosoud.justice.cz/public/search.jsp), jakož i ověřením přímo u Obvodního soudu pro Prahu 2 zjistil, že obvodní soud svým usnesením ze dne 28. 3. 2013, č. j. 23 C 252/2012 - 9, odmítl podání stěžovatele, proti čemuž se stěžovatel bránil odvoláním k Městskému soudu v Praze, který však svým usnesením ze dne 25. 7. 2013, č. j. 35 Co 303/2013 - 26, napadené rozhodnutí potvrdil. V závěru citovaného usnesení městského soudu přitom byl stěžovatel poučen o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí dovolání k Nejvyššímu soudu, což také stěžovatel dne 15. 8. 2013 učinil. Ústavní soud dále zjistil, že řízení o stěžovatelově dovolání dosud nebylo skončeno. Vzhledem k této skutečnosti musel Ústavní soud uzavřít, že stěžovatel dosud nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

[6] Ústavní soud přitom opakovaně zdůrazňuje, že souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona ani nepředstavuje řešení, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty (například usnesení ze dne 29. 7. 2011,

sp. zn. I. ÚS 2162/11

, ze dne 21. 2. 2011,

sp. zn. IV. ÚS 16/11

, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v rámci kterého se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod. Takový zásah by byl v rozporu se shora uvedenou zásadou subsidiarity i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu zároveň nelze předjímat. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné.

[7] Ústavní soud dále připomíná, že toto jeho rozhodnutí stěžovatele nijak nepoškozuje. Pokud totiž v řízení o dovolání stěžovatel nebude úspěšný, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové (v níž může zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení), a to i kdyby jeho dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovateli tímto postupem nehrozí ani zmeškání lhůt. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž v případě, že mimořádný opravný prostředek byl rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnosti proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud se přitom již vyjádřil, že dovolání přípustné podle § 237 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (což je též stěžovatelův případ) považuje za mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (usnesení ze dne 28. 3. 2013,

sp. zn. III. ÚS 772/13

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

[8] S ohledem na shora uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatelova ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a jako takovou ji v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudkyní zpravodajkou odmítnout.

[9] Toliko závěrem pak Ústavní soud podotýká, že nepřehlédl, že stěžovatelův návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem nesplňuje všechny zákonné náležitosti bezvadné ústavní stížnosti; s ohledem na zjištěnou nepřípustnost stěžovatelova podání však nebylo nutné stěžovatele vyzývat k odstranění vad jeho návrhu a na toto čekat; takovýto postup by znamenal jen zbytečné prodlužování řízení před Ústavním soudem, než by došlo k nevyhnutelnému odmítnutí stěžovatelova návrhu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2013

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka