Constitutional Court dismisses appeal as time-barred and clearly unfounded regarding execution order enforcement.

Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Jiřiny Schwarzerové, zastoupené Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem 28. října 3117/61, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2013 č. j. 20 Cdo 580/2013-138 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2010 č. j. 9 Co 1119/2010-65, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2009 č. j. 51 E 756/2009-8 o nařízení výkonu rozhodnutí, a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozhodnutí krajského soudu.

Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh částečně podaný po lhůtě stanovené zákonem a částečně návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. A to za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Z připojených usnesení napadených ústavní stížností Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 15. prosince 2010 bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť z ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř. plyne, že od 1. 7. 2009 již není dovolání přípustné proti usnesením odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce).

Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu se jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, neboť Nejvyšší soud se podáním stěžovatelky zabýval, v souladu s platnou právní úpravou přezkoumal otázku přípustnosti dovolání a své rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání řádně odůvodnil. Jeho závěrům podloženým shora citovanými předpisy nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

Ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2010 se jedná o ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu v ustanovení § 72 odst. 3. Stěžovatelka odvíjí lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu od doručení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. V dané věci však nešlo o dovolání, které bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu. Proto nebylo možné aplikovat ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, které počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti stanoví na den doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (o dovolání). Lhůta k podání ústavní stížnosti tak počala běžet doručením usnesení Krajského soudu v Ostravě. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nelze prodlužovat podáváním evidentně nepřípustných mimořádných opravných prostředků. Ústavní soud dodává, že stěžovatelka byla odvolacím soudem řádně poučena o tom, že proti jeho rozhodnutí dovolání přípustné není.

S ohledem na uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný a návrh podaný po lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu