Constitutional Court dismisses appeal on lawyer fees as ordinary court domain, not fundamental rights violation.

Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ivo Palkosky, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem nám. Starosty Pavla 40, 272 01 Kladno, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2013 č. j. 10 To 149/2013-1267, ze dne 11. dubna 2013 č. j. 11 To 132/2013-161, ze dne 25. dubna 2013 č. j. 11 To 163/2013-228, ze dne 25. dubna 2013 č. j. 11 To 160/2013-237, ze dne 30. dubna 2013 č. j. 13 Tmo 21/2013-112, ze dne 21. května 2013 č. j. 13 Tmo 25/2012-183 a ze dne 24. května 2013 č. j. 11 To 196/2013-346, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. června 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Praze, a to pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1, čl. 28, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 11 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2013 č. j. 11 To 160/2013-237 bylo podle ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušeno napadené usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 28. března 2013 sp. zn. 2 T 4/2012 a dále byla obhájci JUDr. Ivo Palkoskovi (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) podle ustanovení § 152 odst. 2 a odst. 3 trestního řádu stanovena odměna a náhrada hotových výdajů v částce 21 386,20 Kč.

Zbývajícími ústavní stížností napadenými usneseními Krajský soud v Praze podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl stížnosti obhájce JUDr. Ivo Palkosky proti usnesením Okresního soudu v Kladně, kterými byla stanovena odměna a náhrada hotových výdajů obhájce JUDr. Ivo Palkosky za zastupování v trestním řízení.

II. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl Okresním soudem v Kladně ustanovován obhájcem ve výše uvedených trestních věcech. Po skončení těchto obhajob stěžovatel vyúčtoval odměnu za obhajobu podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), (dále jen "advokátní tarif"), s podrobným odůvodněním, proč za úkony vykonané v období od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2012 požaduje odměnu v plné výši (bez snížení podle ustanovení § 12b advokátního tarifu, ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., a vyhlášky č. 430/2011 Sb.). Okresní soud v Kladně návrhům stěžovatele nevyhověl a přiznal odměnu za všechny úkony, jak byly požadovány, avšak odměnu za každý úkon snížil o 30 % z důvodů uvedených v ustanovení § 12b advokátního tarifu, ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb. a vyhlášky č. 430/2011 Sb. Stěžovatel podal proti jednotlivým usnesením stížnosti, které byly Krajským soudem v Praze zamítány.

Stěžovatel má za to, že při rozhodování o odměně za obhajobu ve výše uvedených věcech soudy neměly použít ustanovení § 12b advokátního tarifu, ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb. a vyhlášky č. 430/2011 Sb., neboť toto ustanovení pozbylo platnosti dnem 31. prosince 2012. V této souvislosti stěžovatel namítá neústavnost přechodného ustanovení vyhlášky č. 486/2012 Sb. pro jeho rozpor se zákazem retroaktivity

III. Ústavní soud připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností soudů rozhodujících ve věcech civilních, trestních a správních. Do rozhodovací činnosti ostatních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatou námitek stěžovatele je jeho nesouhlas s výší odměn, které mu byly i jako ustanovenému obhájci soudem přiznány ústavní stížností napadenými rozhodnutími.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře vícekrát zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Opakovaně k této otázce judikoval, že tato problematika (resp. odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod.

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně dovodil, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou; zobrazují se v něm aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi jen v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud otevřel ústavní stížnost věcnému posouzení, jsou výjimečné. V souzené věci takové extrémní vybočení shledáno nebylo.

Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci byly ze strany Krajského soudu v Praze dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci.

Krajský soud v Praze v napadených rozhodnutích dostatečně a přesvědčivě vyložil, ze kterých ustanovení právních předpisů při svém rozhodování vycházel. V ústavní stížností napadených usneseních krajský soud shodně dovodil, že o odměně stěžovatele jako ustanoveného obhájce bylo rozhodováno podle předpisu platného a účinného v době, kdy byly úkony právní služby vykonány, totéž platí o výši DPH. Nelze tedy jeho rozhodnutí hodnotit jako rozhodnutí svévolná či vykazující prvky libovůle.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu