Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process and lack of service in traffic penalty case.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Davida Hory, zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou, advokátní kancelář, sídlem Boušova 792, Praha 9, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. června 2013 č. j. 9 As 159/2012-28, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2012 č. j. 2A 16/2010-68, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Dne 19. 8. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen " zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip právní jistoty. Napadená rozhodnutí správních soudů přitom navazují na příslušné správní řízení o přestupcích proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, jež stěžovatel spáchal a za něž mu byla uložena pokuta ve výši 30.000,- Kč a zákaz řízení motorových vozidel po dobu dvanácti měsíců. Neústavnost napadených rozhodnutí pak stěžovatel spatřuje zejména v tom, že mu oznámení o tom, že v příslušném bodovém hodnocení řidiče získal 12 bodů (tedy pozbyl řidičské oprávnění), nebylo řádně doručeno. Soudy ani správní orgány v této souvislosti nevyslechly stěžovatelem navrhovanou svědkyni, jež je podle stěžovatele informována o podmínkách doručování v místě stěžovatelova pobytu. Dále stěžovatel namítá, že ani u přestupku řízení motorového vozidla bez příslušné řidičského oprávnění, ani u přestupku neoprávněného použití označení O1 vozidla, ani u přestupku spočívajícího v provozování technicky nezpůsobilého vozidla, se soudy nedostatečně zabývaly zaviněním stěžovatele. Nadto stěžovateli stále nebylo doručeno rozhodnutí Ministerstva dopravy České republiky, jakožto odvolacího orgánu ve věci stěžovatele.

II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

K argumentaci stěžovatele pak Ústavní soud nad rámec ústavní stížností napadených rozhodnutí dodává, že soudy dostatečně a správně vysvětlily, proč doručovaly v souladu s ust. § 20 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), a nikoliv podle § 19 odst. 6 správního řádu. Vyložily rovněž, proč rozhodnutí o odvolání stěžovatele bylo doručeno toliko právní zástupkyni stěžovatele, tedy plně v souladu s § 34 odst. 2 správního řádu (stěžovatel ostatně proti tomuto rozhodnutí následně podal žalobu, jež vyústila v rozhodnutí Městského soudu v Praze touto ústavní stížností napadeného, tedy stěžovatel o tomto rozhodnutí Ministerstva dopravy České republiky věděl a aktivně se proti němu bránil). Zabývá-li se stěžovatel v ústavní stížnosti konečně otázkou zavinění ve vztahu k jím spáchaným přestupkům, pak podle Ústavního soudu stačí uvést, že k naplnění přestupku postačí zavinění nedbalostní.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu