Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding minor debt as clearly unfounded under constitutional law.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO, spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2011 č. j. 132 EC 551/2009-26, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 29. 2. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaného rozsudku s odůvodněním, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména pak právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl příslušný okresní soud žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 1 008 Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Důvodem pro podání žaloby byla skutečnost, že vedlejší účastník, Zdeněk Komenda, cestoval dopravním prostředkem Dopravního podniku Ostrava, a. s., přičemž se neprokázal platným jízdním dokladem. Za to mu bylo uloženo zaplatit jízdné ve výši 8 Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1 000 Kč. Okresní soud zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že stěžovatelka byla usnesením ze dne 17. 8. 2011 vyzvána k doplnění skutkových tvrzení, týkajících se specifikace pohledávky, zejména skutečnosti, kdy tato pohledávka vznikla a na základě jakých skutkových okolností. Výzva byla stěžovatelce doručena dne 23. 9. 2011 a soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že na ni nebylo dosud nikterak reagováno.

Stěžovatelka naopak v ústavní stížnosti tvrdí, že na výzvu odpovídala elektronickou poštou již dne 29. 9. 2011. Dále v ústavní stížnosti namítá, že se soud vůbec nevypořádal s tím, že vedlejší účastník písemně uznal svůj dluh co do výše i důvodu, a to podpisem dohody s cestujícím.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

Ústavní soud dal ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících zákonem stanovenou částku (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), nevybočuje jednostupňové soudnictví z ústavních mezí a i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 101/01

, publ. in Sb. n. u., sv. 22 str. 387,

sp. zn. III. ÚS 404/04

, Sb. n. u., sv. 3, str. 421 či usnesení

sp. zn. IV. ÚS 336/02

,

III. ÚS 298/02

,

III. ÚS 2097/08

a

II. ÚS 2538/09

a další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10 000 Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatelky.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu