Constitutional Court dismissed claim that restitution priority violated property rights and fair trial rights.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky JANKA, a. s., se sídlem Praha 5 - Radotín, Vrážská 143, zastoupené JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010 č. j. 29 Cdo 326/2010-157 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2008 č. j. 15 Co 55/2008-120, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze s tvrzením, že oba soudy porušily její ústavně zaručené právo vlastnit majetek [čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a právo na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny).

Stěžovatelka se ve věci domáhala zaplacení částky 1 536 000 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o nesplacenou část základního kapitálu společnosti, kterou měl splatit vedlejší účastník - Česká republika (tehdy Ministerstvo strojírenství a elektrotechniky) jako zakladatel akciové společnosti JANKA, a. s., podle zakladatelského plánu. Ačkoliv zakladatel formálně vložil celý hmotný majetek současně zrušovaného státního podniku JANKA Radotín do základního kapitálu stěžovatelky, část tohoto majetku, a to nemovitosti - dům č. p. X1 se stavební parcelou č.

X2 v S., okres Prachatice -, byla dotčena restitučním nárokem, uplatněným podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby. Proti stěžovatelce bylo v důsledku toho vedeno soudní řízení o vydání věcí podle restitučních předpisů; na základě rozsudku Okresního soudu v Prachaticích č. j. 6 C 33/99-307 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 2724/2000-358 (obě rozhodnutí nabyla právní moci) byla stěžovatelka povinna předmětné nemovitosti, zahrnované do základního kapitálu společnosti, úspěšným restituentům vydat.

Dále stěžovatelka popsala průběh nyní přezkoumávaného řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť shledal důvodnou námitku promlčení žalobou uplatněného nároku a dále též proto, že nárok byl uspokojen prostřednictvím akcií tzv. Restitučního investičního fondu. Městský soud v Praze, k němuž se stěžovatelka proti rozhodnutí prvostupňového soudu odvolala, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění rozsudku uvedl, že úmyslem zakladatele nebylo vložit do základního kapitálu nově zřizované akciové společnosti JANKA, a. s., majetek právě v konkrétní (úhrnné) hodnotě 244 181 000 Kč, ale vložit do ní hmotný majetek současně zrušovaného státního podniku JANKA Radotín ve svém celku.

Pokud byly v rámci znaleckého posudku oceňovány i nemovitosti dotčené restitučním nárokem, nejednalo se o to, že by nebyla splněna uhrazovací povinnost zakladatele. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, jehož přípustnost opírala o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolací instance. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010 č. j. 29 Cdo 326/2010-157 bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud mj. uvedl, že stěžovatelka vycházela z nesprávného předpokladu, že ke vkladu dotčených nemovitostí došlo v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. - ten však nabyl účinnost více než tři měsíce poté, kdy k příslušnému úkonu došlo.

Stěžovatelka odůvodnila podání ústavní stížnosti tím, že z odůvodnění napadených rozhodnutí není jasné, o jaká skutková zjištění a právní závěry svá rozhodnutí soudy opřely. Nejvyšší soud podle ní ve věci pominul, že vložení majetku dotčeného restitučním nárokem jako vkladu do základního kapitálu JANKA, a. s., bránil samotný restituční předpis. Proto společnost JANKA, a. s., nenabyla vlastnické právo k nepeněžitému vkladu (předmětným nemovitostem). Počínaje 1. 7. 1996, tedy dnem nabytí účinnosti zákona č. 142/1996 Sb. (měnícího a doplňujícího obchodní zákoník), vznikla zakladateli a. s. (státu) povinnost doplatit hodnotu vkladu v penězích.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010 č. j. 29 Cdo 326/2010-157 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2008 č. j. 15 Co 55/2008-120 a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

II. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů a vyžádaným spisovým materiálem k věci dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), viz např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 1595/11

ze dne 18. 7. 2013].

Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí pouze do té míry, aby zajistil ochranu základních práv a svobod účastníků a aby bylo rozhodnutí jako celek možno považovat za spravedlivé (viz např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 1565/13

ze dne 13. 6. 2013).

Stěžovatelka byla povinna po pravomocném skončení restitučního řízení vydat výše identifikované nemovitosti, jež byly vloženy spolu s ostatním majetkem do jejího základního kapitálu. Nyní dovozuje povinnost státu zaplatit dlužnou částku z toho, že o hodnotu nemovitostí vydaných v restituci došlo ke snížení jejího základního kapitálu. Zaplacením částky 1 536 000 Kč jako nesplacené části tohoto základního kapitálu by tedy došlo k dorovnání v tomto ohledu. Stěžovatelka poukazuje na zákon č. 142/1996 Sb., kterým byl novelizován obchodní zákoník a podle jehož přechodných ustanovení (čl. II bod 1) měla být rozporná ustanovení stanov akciové společnosti přizpůsobena platné právní úpravě.

V posuzované věci však došlo vydáním nemovitostí v restituci (ve prospěch restituentů - fyzických osob) k realizaci zásady, podle níž má restituční nárok přednost před privatizací státního majetku a musí být, je-li uplatněn ještě v průběhu této privatizace, řádně uspokojen. Zákonný podklad k tomuto postupu poskytovala zejména ustanovení § 3 odst. 2 a § 47 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (zákon o tzv. velké privatizaci).

Dochází tu ke střetu dvojího účelu citovaných ustanovení. Zatímco účelem obchodněprávní úpravy zmíněné stěžovatelkou je uvedení obsahu stanov akciové společnosti do souladu se stavem předvídaným zákonem, účelem zmíněných ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. bylo zajistit, aby byl restituovaný majetek vydán fyzickým osobám, které na něj řádně a včas uplatnily svůj nárok. Druhý ze jmenovaných účelů má nepochybně přednost - tím spíše, že ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., zabezpečující vydání věci v restituci, představují vůči ostatním zákonným ustanovením lex specialis. Teleologicko-systematickým výkladem lze tedy oprávněně dospět k závěru, že postup obecných soudů, jež nepřiznaly stěžovatelce tvrzený nárok, byl správný a nevybočil nad rámec podústavního práva tak, že by mělo dojít k aplikaci ustanovení čl. 11 Listiny o ochraně vlastnictví (které by v této věci, vzhledem k povaze stěžovatelkou tvrzeného nároku, přicházelo aplikačně v úvahu).

Shrnuto: Byla-li stěžovatelka povinna uspokojit ze svého (předtím v privatizaci nabytého) majetku po roce 2000 restituční nárok fyzických osob, nevznikl tím dodatečně nárok na "nesplacenou část základního kapitálu" vůči státu, jenž privatizaci prováděl. Nestalo se tak ani na základě zákona č. 142/1996 Sb. ani na základě jiného právního titulu.

Namítá-li v ústavní stížnosti stěžovatelka též porušení práva na spravedlivý proces, které dále konkretizuje, pak se Ústavní soud nedomnívá, že by v průběhu řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv podstatnému procesnímu pochybení a že by rozsudky obecných soudů, resp. usnesení soudu dovolacího, trpěly vadou nepřezkoumatelnosti. Je sice skutečností, že dovolací instance v odmítavém usnesení akcentovala jiné právní důvody než nižší instance ve svých rozsudcích, to však nic nemění na tom, že zejména rozsudek odvolacího soudu jasně vyložil, proč nelze nárok stěžovatelky oprávněně uplatnit.

Nelze tedy dovodit, že by v posuzované věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu