Constitutional complaint dismissed as inadmissible due to failure to exhaust ordinary appeal remedies first.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Polčáka, zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, se sídlem Žitná 49, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2013, č. j. 11 Co 339/2011-111, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 8. 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací svým usnesením ze dne 17. 4. 2013, č. j. 11 Co 339/2011-111, uložil stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 30 000,- Kč se splatností do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Důvodem pro uložení této pořádkové pokuty bylo nekorektní a neprofesionální jednání stěžovatele, kterým měl hrubě ztížit postup řízení, neboť soudu neoznámil úmrtí jím zastupované žalobkyně. Současně měl v řízení postupovat způsobem, který má zcela jednoznačně za následek závažné průtahy v řízení. V rámci stanovení výše pokuty soud vycházel mimo jiné z žalovaného nároku (pokutu stanovil na 15 %) a dále ze skutečnosti, že se jedná o první pochybení stěžovatele jako advokáta.

Stěžovatel dospěl k závěru, že rozhodnutím odvolacího soudu o uložení pořádkové pokuty bylo jednak porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jednak právo na účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vůči postupu odvolacího soudu, kterým mu byla uložena pořádková pokuta, stěžovatel dále namítá, že neměl možnost se k jejímu uložení vyjádřit a předestřít stanoviska ke svým údajným pochybením. Na jednání odvolacího soudu nebyl přítomen, přičemž pořádková pokuta mu byla uložena tentýž den, navíc bez možnosti podat odvolání, či se k věci vyjádřit. V poučení napadeného usnesení odvolacího soudu je totiž konstatováno, že proti němu není přípustné dovolání. Stěžovatel se však domnívá, že i na tomto místě mají být respektovány základní záruky spravedlivého procesu. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení odvolacího soudu o uložení pořádkové pokuty zrušil.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, včetně podmínek ustanovení

§ 75 odst. 1.

Ústavní stížnost není přípustná.

Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity vyjádřeném v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je nutno setrvat na závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Uvádí-li stěžovatel, že stávající praxe obecných soudů je taková, že neumožňuje přezkum rozhodnutí odvolacího soudu o uložení pořádkové pokuty, není tento postup obecných soudů s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. října 2000,

sp. zn. I. ÚS 211/99

, správný. V tomto nálezu je uvedeno, že "kdyby Ústavní soud akceptoval praxi obecných soudů, která proti usnesení o uložení pořádkové pokuty soudem odvolacím odvolání ani dovolání nepřipouští, zůstala by jediným prostředkem nápravy takového usnesení ústavní stížnost. Je-li však ukládání pořádkových pokut včetně jejich výše na volném uvážení předsedy senátu, který ve věci jedná (samozřejmě za dodržení podmínek ustanovení § 53 odst. 1 občanského soudního řádu), Ústavní soud by se dostal do pozice odvolací instance, ačkoli další instancí v systému všeobecného soudnictví není a nemůže být." Ústavní soud se tedy nemohl ústavní stížností věcně zabývat, a to právě vzhledem k výše zmiňované zásadě subsidiarity. Je totiž na stěžovateli, aby vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva dává. Nedostatek poučení o tom, že proti rozhodnutí soudu je možný opravný prostředek, resp. stěžovatelem tvrzená existující praxe obecných soudů v obdobných případech, nemohou eliminovat zásadu subsidiarity stanovenou v zákoně o Ústavním soudu.

Stěžovatel tedy na základě výše uvedeného disponoval procesním prostředkem, na jehož základě mohl nechat přezkoumat, zda závěr odvolacího soudu o uložení pořádkové pokuty byl v souladu se zákonem, potažmo s ústavním pořádkem.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2013

Ivana Janů, v.r.

soudce zpravodaj