Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil divorce property division and procedural delays.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Fibikarové, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem na adrese Pardubice-Semtín, Rybitví, budova P 9, č. p. 81, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. února 2010 č. j. 23 C 433/2006-323, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 20. ledna 2011 č. j. 23 Co 245/2010-390 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013 č. j. 22 Cdo 3576/2011-439, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. července 2013, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na projednání věci veřejně a bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Z ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 13. listopadu 2006 domáhala proti žalovanému bývalému manželovi vypořádání rozvodem zaniklého společného jmění účastníků jako manželů. Okresní soud v Pardubicích po provedeném řízení rozhodl o vypořádání společného jmění účastníků. Rozsudek soudu prvního stupně napadli včasným odvoláním oba účastníci. Krajský soud v Hradci Králové jako soudu odvolací k odvolání účastníků rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku pod bodem I. změnil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména napadla skutková zjištění soudu prvního i druhého stupně a dále tvrdila, že důkazní řízení ve věci bylo provedeno nedostatečně, soudy bezdůvodně neprovedly důkazy, které stěžovatelka požadovala a tím byla porušena zásada rovnosti účastníků v řízení (§ 149 občanského zákoníku).

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002

sp. zn. III. ÚS 74/02

(N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Soud prvního stupně přitom dostatečně srozumitelně stěžovatelce vyložil, z jakého důvodu neprovedl další důkazy stěžovatelkou navržené, odvolací soud pak dokazování dále doplnil. Ústavní soud považuje odůvodnění obecných soudů za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

K poukazu stěžovatelky na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny Ústavní soud pro úplnost uvádí, že k odstranění průtahů v řízení slouží především právní úprava obsažená v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru k průtahům v řízení dochází (dále jen "návrh na určení lhůty"). Pokud stěžovatelka má za to, že v předmětném řízení k průtahům docházelo, mohla tedy podat shora uvedený návrh na určení lhůty. Námitka tzv. již odeznělých průtahů v řízení vznesená až v době, kdy řízení ve věci je již pravomocně skončeno, pak nemůže být důvodem kasace meritorních rozhodnutí.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaných ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 26. srpna 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu