Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding property rights and fair trial in land boundary dispute.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Rostislava Morkese, zastoupeného Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem na adrese Plzeň, Guldenerova 547/4, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. listopadu 2011 č. j. 14 Co 216/2012-146 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2013 č. j. 22 Cdo 660/2013-171, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. srpna 2013, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. listopadu 2011 č. j. 14 Co 216/2012-146 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Z ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že žalobkyně JUDr. Vlasta Šedivcová se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město proti stěžovateli domáhala určení vlastnického práva k pozemku o výměře 4 m2 v k. ú. Plzeň. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 7. prosince 2011 č. j. 20 C 1058/2010-104 určil, že žalobkyně je vlastníkem předmětného pozemku a stěžovateli uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 30 600,- Kč. K odvolání podanému stěžovatelem, ve kterém namítal nesprávné právní posouzení v otázce naléhavého právního zájmu žalobkyně, který podle jeho názoru není dán, i nesprávné právní posouzení celé věci, Krajský soud v Plzni rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 24 720,- Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 6. května 2013 č. j. 22 Cdo 660/2013-171 jako nepřípustné a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 6 413,- Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že postupem obecných soudů byl neoprávněně zbaven vlastnického práva k jeho pozemku ve prospěch žalobkyně. Za stavu, kdy průběh vlastnické hranice pozemků byl podle názoru stěžovatele v terénu zřetelně viditelný i pouhým pohledem, a kdy vzhledem k viditelné vlastnické hranici domů bylo seznatelné, že zeď oplocení je postavena na vlastnické hranici pozemků a do každého z nich zasahuje polovinou své šíře, nemohla být žalobkyně v dobré víře, že nabývá do vlastnictví i zeď nebo podezdívku v celé šíři, tedy i tu část, která se nachází za viditelnou vlastnickou hranicí. Stěžovatel má za to, že ve věci pochybil již soud prvního stupně, který neprovedl navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru stavebnictví, který podle názoru stěžovatele mohl objasnit spornou otázku doby vzniku části zdi oplocení v místě, kde je zeď zdvojená. Stěžovatel dále namítal nesprávné právní posouzení otázky dobré víry žalobkyně při záboru pozemku stěžovatele, kdy soud prvního stupně nepřihlížel k odbornosti žalobkyně dané jejím právním vzděláním i nesprávné právní posouzení základní procesní podmínky pro rozhodnutí o určení tvrzeného práva žalobkyně, tj. existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na takovém určení.

Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2013 č. j. 22 Cdo 660/2013-171 v petitu nepožadoval. V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatele, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti usnesení Nejvyššího soudu citoval, k ústavní stížnosti jej připojil a je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu. Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti a má za to, že ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

(N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko opakuje námitky vznesené v průběhu řízení, polemizuje se skutkovými závěry a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Nejvyšší soud pak stěžovateli podrobně vyložil, z jakého důvodu není dovolání přípustné. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

Pokud jde o návrhy stěžovatele na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru stavebnictví k prokázání tvrzení stěžovatele, že zděná zeď je stavbou novou, oproti původní zdi, která byla postavena uprostřed kamenné podezdívky, stejně jako o svědecký výslech k prokázání této skutečnosti, tyto zamítl soud prvního stupně z důvodu nadbytečnosti. Stěžovatel tuto námitku uplatnil ve svém odvolání, přičemž odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a 212a o. s. ř. a řízení mu předcházející, a dovodil, že odvolání není důvodné. Za situace, kdy soud prvního stupně neprovedení konkrétních důkazů řádně zdůvodnil a odvolací soud se vznesenou námitkou řádně zabýval, není dán důvod k zásahu Ústavním soudem.

Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení jeho ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 26. srpna 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu