Constitutional Court dismisses exector's complaint regarding reduced fees due to debtor's voluntary payment.

Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora, Exekutorský úřad pro Prahu 9, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. dubna 2013 sp. zn. 49 EXE 1894/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. června 2013, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. dubna 2013 sp. zn. 49 EXE 1894/2012, a to pro porušení čl. 26 odst. 1 a odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. dubna 2013 sp. zn. 49 EXE 1894/2012 byl změněn příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 15. března 2013 č. j. 098 EX 02783/12-026 tak, že náklady exekuce činí celkem 7 800,- Kč a tak, že povinnému se neukládá povinnost doplatit částku danou rozdílem DPH ve výši 2 596,- Kč.

II. V ústavní stížnosti stěžovatel (v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 v postavení soudního exekutora) připouští, že povinný vymáhanou povinnost splnil již na základě doručení výzvy stěžovatele jako soudního exekutora ke splnění vydaných exekučních příkazů a usnesení o nařízení exekuce. V tomto směru je možné na splnění povinnosti ze strany povinného pohlížet jako na dobrovolné, avšak podle stěžovatele se nejednalo o dobrovolné plnění v souladu s příslušným exekučním titulem, neboť bez činnosti stěžovatele by k dobrovolnému splnění ze strany povinného nedošlo.

Stěžovatel namítá, že v předmětné věci nejsou dána hlediska pro uplatnění závěrů judikovaných Ústavním soudem v jeho nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 8/06

. Obvodní soud závěry tohoto nálezu aplikoval zcela paušálně a nevypořádal se se skutečností, že povinný zjevně měl k dispozici prostředky pro úhradu vymáhané pohledávky a mohl předejít nařízení exekuce na svůj majetek okamžitým splněním své povinnosti na místo toho, aby se snažil splnění povinnosti oddálit. Takovéto jednání povinného podle stěžovatele nenaplňuje předpoklady pro aplikaci uvedeného nálezu. Podle stěžovatele není rovněž přiměřené okolnostem dané věci, aby odměna stěžovatele byla snížena na pouhých 3 000,- Kč, ačkoli to byl stěžovatel, kdo svými úkony zjevně přiměl povinného k tomu, aby rychle splnil celou vymáhanou pohledávku ve výši 3 621 844,67 Kč. Ke splnění vymáhané pohledávky tedy došlo jednoznačně za přímého přispění stěžovatele, a to několik dnů po doručení jeho výzvy ke splnění a exekučních příkazů povinnému. Povinný při vědomí nařízené exekuce a možných důsledků z toho pro něj plynoucích neprodleně uhradil celou pohledávku včetně příslušenství, ačkoli jen o několik týdnů dříve tvrdil, že nemá dostatek peněžních prostředků. Stěžovatel přitom v rámci předmětné exekuce činil úkony směřující ke splnění vymáhané povinnosti, byť ještě nedošlo na přímé postižení majetku povinného. V situaci, kdy jednoznačně přispěl k urychlenému splnění vymáhané povinnosti, stěžovatel legitimně očekával, že mu za jeho činnost bude náležet adekvátní odměna, byť snížená na 50% výše odměny, která by mu náležela, pokud by povinný neuhradil pohledávku na základě výzvy stěžovatele ke splnění povinnosti.

III. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 1216/13

). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a to se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s výší odměny, která mu jako soudnímu exekutorovi byla soudem v předmětné věci přiznána.

Rozhodováním o úhradě nákladů exekuce v případě dobrovolného plnění povinným a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a ochrany vlastnického práva se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně. Rozlišuje mezi situací, kdy povinný plnil zcela dobrovolně předtím, než se o nařízení exekuce dozvěděl, a případem, kdy plnění vymáhané povinnosti vykazuje jisté znaky dobrovolnosti, byť k němu došlo až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. V prvém případě, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, Ústavní soud zaujal názor, že pokud nemohl soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová (srov. nálezy

sp. zn. II. ÚS 1540/08

,

sp. zn. I. ÚS 2930/09

,

sp. zn. III. ÚS 2492/09

a

sp. zn. II. ÚS 1061/10

dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ve druhém případě aplikuje zásady odměňování exekutorů vyjádřené v nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 8/06

, podle kterých je třeba zohlednit jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením (srov. nálezy

sp. zn. II. ÚS 233/09

,

sp. zn. II. ÚS 1994/09

a

sp. zn. IV. ÚS 2959/11

).

V nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 8/06

Ústavní soud vyslovil, že "za ekvivalent odpovídající vynaloženému úsilí exekutora lze proto považovat odměnu ve sníženém rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného (vymožení jeho pohledávky)".

V souzené věci Obvodní soud pro Prahu 1 po právním posouzení věci dospěl k závěru, že je na místě napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce změnit pokud jde o vyčíslení nákladů exekuce tak, že odměna exekutora byla stanovena v paušální částce 3 000,- Kč dle ustanovení § 6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrada hotových výdajů byla rovněž stanovena paušálně částkou 3 500,- Kč + DPH 20 % v částce 1 300,- Kč dle ustanovení § 13 odst. 1 citované vyhlášky. Soud zohlednil dobrovolnost plnění povinného, který v krátké lhůtě po nařízení exekuce dne 19. září 2012 uhradil částku ve výši 3 932 001,47 Kč na účet soudního exekutora, a to ještě před tím, než došlo k vynucenému provedení exekuce. Obvodní soud uvedl, že vycházel při rozhodování o nákladech exekuce ze zásad pro určení odměny exekutora za exekuční činnost vyjádřených v nálezu Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 8/06

, neboť má za to, že je nutno respektovat zásadu proporcionality odrážející složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti vynaložené soudním exekutorem v exekučním řízení. Pokud jde o aplikaci vyšší daně z přidané hodnoty ve výši 21 %, obvodní soud dovodil, že skutečnost, že v mezidobí došlo ke změně předpisu o dani z přidané hodnoty, nemůže jít k tíži povinného, neboť předchozí příkaz k úhradě nákladů exekuce byl soudem zrušen pro nepřezkoumatelnost vzhledem k nedostatečnému odůvodnění příkazu soudním exekutorem.

Ústavní soud konstatuje, že právní závěry Obvodního soudu pro Prahu 1 vyjádřené v napadeném usnesení jsou zcela v souladu s nálezem Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 8/06

a z něj vycházející judikaturou, dle níž by odměna exekutora měla být ekvivalentní úsilí vynaloženému exekutorem k vymožení předmětu exekuce, neměla by povinnému způsobit nepřiměřenou újmu a měla by zohlednit stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Z hlediska ústavnosti proto závěrům Obvodního soudu pro Prahu 1 nelze nic vytknout.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu