Constitutional Court dismisses appeal as final judgment missing; case remanded for retrial prevents finality. Public hearing not violated in appeal stage.

Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2013 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele Ing. Jindřicha Šády, zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem Ph.D., advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 277/2013-20 ze dne 24. 4. 2013 a o návrhu na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I. Dne 2. 8. 2013 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 277/2013-20 ze dne 24. 4. 2013, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 61 To 370/2012 ze dne 9. 10. 2012 a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že postupem Nejvyššího soudu, který rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť jeho věc nebyla projednána veřejně a za jeho přítomnosti. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení řešil otázku pro další průběh řízení zcela zásadní, a to, zda posuzované jednání naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle § 254 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Další řízení před obecnými soudy již bude mít toliko formální charakter, neboť tyto budou vysloveným právním názorem vázány. Argument, že veřejnost a přítomnost stěžovatele byla a nadále bude zachována v řízení před městským soudem, resp. před Obvodním soudem pro Prahu 10, nemůže v těchto souvislostech obstát. Smyslem citovaných ústavních principů je zachovat veřejnost a osobní přítomnost toho, proti němuž se trestní řízení vede, tam, kde dochází ke konstituování rozhodujících skutkových a právních závěrů, které mohou vést k jeho odsouzení. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v dovolacím řízení nebyla dostatečně šetřena podstata a smysl těchto ústavně zaručených práv, proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby svým nálezem usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 277/2013-20 ze dne 24. 4. 2013 zrušil a aby do doby, než bude o ústavní stížnosti rozhodnuto, odložil vykonatelnost napadeného usnesení dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

II. Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda jsou splněny veškeré zákonné předpoklady pro její meritorní projednání.

Institut ústavní stížnosti je založen na principu subsidiarity, tzn., platí, že ústavní stížnost je přípustná pouze tehdy, jestliže stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně odmítl jako nepřípustnou ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. nález Ústavního soudu,

sp. zn. IV. ÚS 290/03

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 34, str. 321 a násl., usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 125/06

, publikováno tamtéž, svazek 40, usnesení č. 4, str. 781 a násl., nověji pak např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 3256/10

,

II. ÚS 2948/10

,

III. ÚS 256/11

,

IV. ÚS 1518/12

, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.

V nyní projednávané věci rozhodl Nejvyšší soud usnesením č. j. 5 Tdo 277/2013-20 ze dne 24. 4. 2013 tak, že zrušil rozhodnutí městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, které stěžovatel napadl svou ústavní stížností, tedy nebylo rozhodnutím konečným, Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Toliko nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že se problematikou rozhodování Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání v návaznosti na čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy již v minulosti opakovaně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že jelikož před dovolacím soudem neprobíhá zjišťování skutkového stavu a dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím, případně soudem odvolacím, může zákonodárce Nejvyššímu soudu umožnit, aby v určitých případech rozhodl, zda bude jednat veřejně či nikoli (srov. nález

sp. zn. I. ÚS 585/04

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 143, str. 122, usnesení

sp. zn. I. ÚS 176/04

, publikováno tamtéž svazek 33, usnesení č. 31, str. 521 nebo usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1765/07

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud konal neveřejné zasedání na podkladě ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů; jeho postup tedy měl zákonnou oporu. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení zabýval toliko otázkou právního posouzení skutku, lze na jeho postup v plné míře aplikovat závěry v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, z čehož plyne, že projednání věci v neveřejném zasedání nekonstituovalo neoprávněný zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2013

Michaela Židlická, v. r.

soudce zpravodaj