Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to exhaust legal remedies via appeal.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky Milady Jílkové, zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem HLADÍK & TAUBER, advokátní kancelář, v. o. s., se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2013 č. j. 13 Co 226/2012-115, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 3. 6. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, resp. do práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť byla vůči ní nepřiměřeným způsobem uplatněna procesní odpovědnost, což má být v rozporu s požadavkem materiálního právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky).

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 3. 2012 č. j. 4 C 93/2011-90 bylo zastaveno řízení o stěžovatelčině žalobě na vypořádání společného jmění manželů (výrok I), stěžovatelce bylo uloženo nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 46 420 Kč (výrok II). K odvolání obou stran proti výroku II Krajský soud v Brně shora označeným usnesením rozhodl, že se usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku mění tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení 58 610 Kč, a současně rozhodl, že stěžovatelka je žalovanému povinna zaplatit i náklady odvolacího řízení ve výši 968 Kč.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V souzené věci lze za mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu považovat dovolání podle § 236 a násl. občanského soudního řádu (k tomu blíže např. usnesení ze dne 28. 3. 2013

sp. zn. III. ÚS 772/13

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka byla o možnosti jeho podání poučena v napadeném usnesení. Také z aktuální judikatury Nejvyššího soudu se podává, že dovoláním lze (samostatně) napadnout i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (viz usnesení ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1226/2013), přičemž Ústavní soud nezjistil, že by byl naplněn některý z důvodů nepřípustnosti dovolání podle § 238 občanského soudního řádu. Z ústavní stížnosti ani jejích příloh neplyne (viz § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), že by stěžovatelka v dané věci dovolání podala, resp. tento mimořádný opravný prostředek "vyčerpala" (tedy dosáhla rozhodnutí o něm), a tudíž lze důvodně vycházet z toho, že podmínka stanovená v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu splněna nebyla. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné vyvodit naplnění podmínek pro projednání jinak nepřípustné ústavní stížnosti, které jsou stanoveny v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2013

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu