Constitutional Court dismisses appeal as obviously unfounded due to lack of constitutional violation in lower court rulings.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the applicant, Ing. Jirina Schwarzerova, as obviously unfounded. The applicant argued that lower courts violated her right to a fair process by denying court fee exemptions and legal representation. The court ruled that the lower courts acted within their authority, properly assessed the applicant's financial situation, and correctly applied the law regarding fee exemptions and the exceptional nature of appointing counsel.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded if, based on the content of the challenged decisions and the applicant's arguments, it prima facie cannot be shown to touch upon constitutionally guaranteed rights and freedoms.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jiřiny Schwarzerové, právně zastoupené Mgr. Lucynou Abrahamovou, advokátkou se sídlem Poděbradova 2738/16, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 30 Cdo 3280/2012-54 ze dne 30. 1. 2013, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 22 C 219/2011-12 ze dne 7. 12. 2011 a usnesení Městského soudu v Praze č.j. 22 Co 35/2012-19 ze dne 15. 6. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména pak právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a odst. 3, a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Podle stěžovatelky spočívá porušení shora citovaných ústavních práv zejména v tom, že obecné soudy nepřiznaly stěžovatelce osvobození od soudních poplatků ve věci žaloby na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, a ve věci jí neustanovily zástupce dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Podle přesvědčení stěžovatelky soudy nesprávně posoudily její majetkové poměry a věc nebylo možno ani posoudit jako zjevně bezúspěšné uplatňování práva.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 271/2000
ze dne 17. 8. 2000). Ústavní přezkum je omezen toliko na posouzení, zda obecné soudy při rozhodování nepostupovaly svévolně.
Tak tomu v projednávané věci zjevně nebylo. Všechny soudy ve svých rozhodnutích řádně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a jejich závěry je možno označit za přiměřené. Soudy zohlednily jak majetkové poměry stěžovatelky, tak její možnosti se ve věci zastupovat sama. Navíc soudy dospěly k závěru, že předmětné řízení je již ze zákona od soudních poplatků osvobozeno (§ 11 odst. 1 písm. l) zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Při množství soudních sporů, jež stěžovatelka vedla či stále vede, je namístě přistupovat k jejím opakujícím se žádostem o ustanovení zástupce spíše rezervovaně a s ohledem na výjimečnost tohoto institutu.
Na základě shora uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu