Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of remedies not met.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Hanzla, zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 439/2009-434, 25 Co 440/2009 ze dne 24. 11. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze.

2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 25 Co 439/2009-434, 25 Co 440/2009 ze dne 24. 11. 2009 změnil Městský soud v Praze v řízení o zaplacení náhrady škody z titulu odškodnění bolestného, ušlého výdělku a škody na vozidle v důsledku dopravní nehody ze dne 6. 9. 2001 k odvolání obou účastníků řízení jejich podíl na dopravní nehodě, a to na straně stěžovatele na 70% a na straně Františka Foltýna (vedlejšího účastníka) na 30% oproti podílu 50% a 50% stanoveného prvoinstančním rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5. Provedenou změnu podílu zavinění Městský soud v Praze promítl úpravou škodních náhrad do výroku I. - IV. rozsudku. Stěžovatel uvedený rozsudek Městského soudu v Praze napadá ústavní stížností v celém jeho rozsahu.

3. Jak stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, podal vedle ústavní stížnosti proti předmětnému rozsudku Městského soudu v Praze rovněž dovolání. Ze soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 7 C 404/2002, zapůjčeného z Nejvyššího soudu, Ústavní soud zjišťuje, že dovoláním vedeným Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 3159/2012 stěžovatel napadl všechny výroky rozsudku, jimiž Městský soud v Praze stanovil výši škodních náhrad (výroky I.-IV.). Stěžovatel tak oproti poučení Městského soudu v Praze o opravných prostředcích vztáhl dovolání nejen k výroku IV. rozsudku, logickou úvahou však dovodil, že při posuzování podílu na dopravní nehodě nelze uvedené čtyři výroky o škodních náhradách od sebe oddělit, neboť ve všech těchto výrocích se nutně promítnout úvahy soudu o podílu zavinění na dopravní nehodě, jenž stěžovatel především v dovolání i ústavní stížnosti napadá. O podaném dovolání Nejvyšší soud s ohledem na skutečnost, že dovolání obdržel po doplňování podkladů až v roce 2012 (sp. zn. 25 Cdo 3159/2012), dosud nerozhodl.

4. Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

5. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele v této fázi řízení, ať již bude rozhodovat o všech čtyřech stěžovatelem napadených výrocích či jen o výroku IV. rozsudku odvolacího soudu, se posouzením podílu stěžovatele na dopravní nehodě nutně promítne i ve výrocích I. - III. předmětného rozsudku městského soudu. Pokud by tedy Ústavní soud nyní rozhodl o ústavní stížnosti, pak by nutně předjímal obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu a zasahovat tak do realizace kompetencí Nejvyššího soudu v jeho rozhodovací činnosti. Současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného dovolání zcela bezpředmětným.

6. Meritorně rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele tedy Ústavní soud za dané procesní situace nemůže a vyčkával-li by, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť může poté, co bude Nejvyšším soudem o dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž mu s ohledem na znění § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, ale i ve vztahu ke stěžovatelem v dovolání napadeným výrokům soudu odvolacího.

Z těchto skutečností pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně a jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2013

Michaela Židlická, v. r.

soudkyně zpravodajka