Constitutional Court dismisses constitutional complaint for non-exhaustion of legal remedies regarding appeal rejection.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Miroslava Bosáka, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, AK se sídlem Pekařská 21, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2013, č. j. 44 Co 441/2012, 44 Co 442/2012-371, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2012 č. j. 43 C 80/99-307 ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 19. 7. 2012 č. j. 43 C 80/99-334, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o náhradu škody z ublížení na zdraví.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti žalovaným Ivanu Pospíchalovi a Janu Kučerovi domáhal náhrady škody na zdraví ve výši 17 360,50 Kč. Městský soud v Brně žalobě vyhověl co do výše 7 297,50 Kč s příslušenstvím a zaplacením této částky zavázal žalovaného Ivana Pospíchala (výrok I.), ve zbytku nároku a příslušenství žalobu proti témuž žalovanému zamítl (výrok II.), žalobu proti druhému žalovanému Janu Kučerovi zamítl v celém rozsahu (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. - VII.). Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně odmítl podle ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř., neboť ve sporu šlo o bagatelní částku. Odvolací soud, který se řídil občanským soudním řádem ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb., konstatoval, že napadeným rozsudkem bylo fakticky rozhodováno o třech samostatných nárocích, z nichž žádný nepřevýšil částku stanovenou v § 202 odst. 2 o. s. ř. - náhrada ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti představovala částku 3 070,50 Kč, bolestné částku 4 290 Kč a odškodnění ztížení společenského uplatnění částku 10 000 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že soud nesprávně rozdělil předmět řízení na tři odlišné nároky, přestože tyto měly jediný skutkový základ, a to způsobené ublížení na zdraví a z něho vyplývající nárok na náhradu škody. Vyjádřil též přesvědčení, že v odvolacím řízení měl soud postupovat podle občanského soudního řádu ve znění platném a účinném v době zahájení řízení (v roce 1999), kdy přípustnost odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění, nebyla limitována žádnou částkou.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, vždy prověřuje, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

Za procesní prostředek k ochraně práva tak zákon považuje jak řádný či mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), tak jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí. Ustanovení § 75 odst. 1 přitom nerozlišuje mezi řádnými, mimořádnými opravnými prostředky či jinými procesními prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat příslušný procesní prostředek, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena.

Ve vztahu k usnesení odvolacího soudu stěžovatel oponoval aplikaci přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb. odvolacím soudem a namítl, že mělo být postupováno podle občanského soudního řádu ve znění platném a účinném v době podání žaloby; tj. podle stavu, kdy možnost podat odvolání nebyla omezena částkou, jež byla předmětem řízení. Stěžovatelovy výhrady a námitky lze po obsahové stránce považovat za nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu hodnotícího podané odvolání jako nepřípustné. Za takové situace je pro projednávaný případ relevantní ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř., podle kterého může účastník řízení napadnout žalobou pro zmatečnost mimo jiné i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání, přičemž důvodem zmatečnosti je soudem konstatovaný nedostatek objektivní přípustnosti odvolání.

Ústavní soud má za to, že pokud stěžovatel nesouhlasil s výkladem a aplikací relevantních (přechodných) ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., jevila se v jeho věci žaloba pro zmatečnost jako prostředek přímé ochrany práv, na jehož vyčerpání před podáním ústavní stížnosti Ústavní soud trvá. Pokud stěžovatel uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním, Ústavní soud vzal tuto informaci na vědomí s tím, že s ohledem na výše uvedené již nepovažoval za nutné zkoumat, zda jde o další možný procesní prostředek k ochraně práv stěžovatele, neboť na jeho závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti by to ničeho nezměnilo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2013

Milada Tomková, v. r.

soudce zpravodaj