Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding pension calculation and tax withholding for security service members.

Ústavní soud rozhodl dne 31. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele Bc. Igora Holka, právně zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Michelská 699/81, Praha 4, o ústavní stížnosti proti sdělení Ministerstva vnitra, odboru sociálního zabezpečení, č. j. OSZ-132496-33/M-Šp-2013 ze dne 29. 4. 2013, sdělení Ministerstva vnitra, odboru sociálního zabezpečení, č. j. OSZ-132496-32/M-Šp-2013 ze dne 19. 3. 2013 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru sociálního zabezpečení, č. j. OSZ-132496/2012 ze dne 18. 12. 2012 a o návrhu na zrušení § 2 odst. 5 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, § 159 ve slovech "přičemž zvýšení výsluhového příspěvku činí polovinu zvýšení procentní výměry důchodů" zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, a § 10 odst. 9 písm. a) ve slovech "a příslušníků bezpečnostních sborů" zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Dne 15. 7. 2013 obdržel Ústavní soud návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení

a) rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru sociálního zabezpečení (dále jen "ministerstvo"), č. j. OSZ-132496/2012 ze dne 18. 12. 2012, jímž mu byl dle § 159 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 361/2003 Sb."), od ledna 2013 navýšen výsluhový příspěvek o částku 96 Kč měsíčně, tzn., celkem činil 21.345,-Kč měsíčně,

b) sdělení ministerstva č. j. OSZ-132496-32/M-Šp-2013 ze dne 19. 3. 2013 (stěžovatelem označeno jako "rozhodnutí"), jímž bylo stěžovateli oznámeno, že nelze vydat rozhodnutí o zvýšení dávky dle § 86 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 582/1991 Sb."), neboť výsluhový příspěvek není dávkou důchodového pojištění,

c) sdělení ministerstva č. j. OSZ-132496-33/M-Šp-2013 ze dne 29. 4. 2013 (stěžovatelem označeno jako "rozhodnutí"), jímž bylo stěžovateli oznámeno, že předchozí sdělení není rozhodnutím ve věci důchodového pojištění, a proto proti němu nelze podat námitky dle § 88 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb.

Stěžovatel vystavěl svou stížnostní argumentaci na tezi, že výsluhový příspěvek je dávkou důchodového pojištění, proto má být při rozhodování o této dávce postupováno dle zákona č. 586/1992 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Ministerstvo dle jeho názoru postupovalo protiústavně, jestliže odmítlo citovaný právní předpis aplikovat. Stěžovatel dále označil za protiústavní skutečnost, že výsluhový příspěvek je valorizován v menší míře než u důchodů (§ 159 zákona č. 361/2003 Sb.), jakož i skutečnost, že od 1. 1. 2011 podléhá výsluhový příspěvek zdanění [§ 10 odst. 9 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 586/1992 Sb."]. Dle stěžovatele tak dochází k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel uvedl, že proti rozhodnutí ministerstva ze dne 18. 12. 2012 nepodal odvolání, jelikož takový postup by byl zjevně neúčelný. Nápravy lze dosáhnout toliko derogací příslušných zákonných ustanovení, proto stěžovatel s ústavní stížností spojil návrh na zrušení § 2 odst. 5 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., § 159 ve slovech "přičemž zvýšení výsluhového příspěvku činí polovinu zvýšení procentní výměry důchodů" zákona č. 361/2003 Sb. a § 10 odst. 9 písm. a) ve slovech "a příslušníků bezpečnostních sborů" zákona č. 586/1992 Sb. Nevyčerpání opravných prostředků dle přesvědčení stěžovatele nebrání projednání jeho návrhu, neboť tento svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

II. Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda jsou splněny podmínky meritorního projednání ústavní stížnosti, tedy v prvé řadě, zda byla ústavní stížnost přípustná.

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Jádrem ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s výší vypláceného výsluhového příspěvku co do jeho zdanění a rozsahu valorizace. Co se týče rozsahu valorizace, stěžovatel nepodal proti rozhodnutí ministerstva č. j. OSZ-132496/2012 ze dne 18. 12. 2012 odvolání a tedy nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Ústavní soud neshledal důvody pro postup dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelem nadnesené otázky již jsou judikatorně řešeny. Stran aplikovatelnosti zákona č. 582/1991 Sb., resp. stran argumentu, že výsluhový příspěvek je dávkou důchodového pojištění, lze odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, reprezentovanou např. rozsudkem č. j. 3 Ads 121/2009 - 116 ze dne 29. 4. 2010, v němž se k výsluhovému příspěvku uvádí: "Jedná se o zvláštní dávku poskytovanou jako určitou kompenzaci náročnosti výkonu služby po uplynutí stanoveného počtu let ve služebním poměru. Proto je také tato dávka upravena přímo zákonem o služebním poměru, nikoliv zákonem o důchodovém pojištění. Svou povahou se jedná o výsluhový nárok závislý pouze na odsloužených letech bývalého příslušníka u ozbrojených sborů, nikoliv o dávku určenou k finančnímu pokrytí některé ze sociálních situací (rizik), k němuž jsou určeny dávky důchodového pojištění (stáří, invalidita, ztráta živitele apod.). (...) Proto nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že se jedná o důchodovou dávku, na jejíž přiznání by se vztahovaly obecné předpisy o důchodovém pojištění (zejména zákon č. 155/1995 Sb. a zákon č. 582/1991 Sb.)." Jestliže v případě výsluhového příspěvku jde o dávku s odlišným účelem, není na jeho valorizaci nezbytné vztahovat tytéž postupy jako v případě dávek důchodového pojištění (k možnostem zákonodárce upravit valorizaci výsluhového příspěvku srov. též usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 662/11

ze dne 28. 4. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že požadavek stěžovatele na vydání rozhodnutí dle § 86 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., resp. rozhodnutí o námitkách dle § 88 odst. 1 téhož předpisu, nebyl důvodný.

Pokud jde o zdanění výsluhového příspěvku, Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že ministerstvo v této souvislosti nevystupuje vůči stěžovateli v pozici orgánu veřejné moci, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech stěžovatele, ať již přímo nebo zprostředkovaně, nýbrž že vůči němu postupuje stejně jako každý plátce daně, který odvádí správci daně daň sraženou poplatníkovi (§ 38c odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb.). Nelze se tedy domáhat, aby Ústavní soud ministerstvu uložil povinnost takové srážky neprovádět (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 1467/11

ze dne 28. 6. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel má za účelem přezkoumání sražené daně možnost podat stížnost na postup plátce daně dle § 237 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a po vyčerpání opravných prostředků v rámci tohoto řízení se pak může případně obrátit na Ústavní soud. Do té doby je ovšem třeba jeho ústavní stížnost i v této části hodnotit jako nepřípustnou.

Jelikož stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval, přičemž nebyl dán důvod pro postup dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, nezbylo Ústavnímu soudu než jeho ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož předpisu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž akcesorický návrh na zrušení ustanovení právních předpisů [§ 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu