Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial violation regarding parole denial due to insufficient reasoning.

Ústavní soud ČR rozhodl dne 25. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti S. Y., t. č. ve vyhošťovací vazbě ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, AK se sídlem v Plzni, Rooseveltova 16, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. 9 To 13/2011 a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 2. 12. 2010 sp. zn. 3 PP 397/2010, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Návrhem doručeným dne 25. 3. 2011 se S. Y. (dále též "odsouzený", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

II. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti stěžovatele

sp. zn. I. ÚS 598/13

vyplývají následující skutečnosti.

Dne 2. 12. 2010 Okresní soud Plzeň - město (dále jen "okresní soud") ve veřejném zasedání zamítl žádost odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Odsouzený se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody v trvání devět a půl roku, který mu uložil Krajský soud Plzni v řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 6/2004 za spáchání trestných činů obecného ohrožení podle § 179 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona, ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona, nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákona, loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zákona.

Dne 13. 1. 2011 Krajský soud v Plzni (dále též jen "stížnostní soud") v neveřejném zasedání stížnost odsouzeného proti usnesení okresního soudu ze dne 2. 12. 2010 zamítl jako nedůvodnou.

III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že postupem "všech soudů" došlo k porušení práva na spravedlivý proces, a to v důsledku porušení § 134 tr. řádu, "když obhájci byla odňata možnost doplnit stížnost o procesní vady, které by se v usnesení vyskytly, ale i vady práva hmotného, když písemné odůvodnění vyznělo jinak než bylo vyřčeno v ústním odůvodnění při jeho vyhlášení." Podle stěžovatele stížnostní soud nesprávně postupoval podle § 137 tr. řádu, pokud obhájci nedoručil své usnesení.

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

Rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení § 88 a násl. tr. zákoníku a § 331 a násl. tr. ř. není rozhodováním o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny) ani rozhodováním o oprávněnosti trestního obvinění (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

Ústavní soud ustáleně judikuje, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje jakékoliv základní právo na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že toto právo nelze dovodit ani ze znění ustanovení § 88 trestního zákoníku.

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zákonem presumovaný benefit, který může být poskytnut pachateli trestného činu, je-li zjevné, že jeho pobyt ve vězení vedl k jeho nápravě a lze bez dalšího očekávat, že jej trest již dostatečně napravil, a tedy nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, přičemž je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda okolnosti pro takové mimořádné zkrácení uděleného trestu nastaly. Přitom samo naplnění zákonem předpokládaných důvodů pro podmíněné propuštění není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2012

sp. zn. IV. ÚS 1728/12

a dále též usnesení ze dne 10. 4. 2012

sp. zn. IV. ÚS 2973/11

, obě dostupná, stejně jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu dále citovaná, na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své výše citované judikatuře připouští, že záruky spravedlivého procesu nutno vztahovat i na řízení o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody; posouzení, zda jsou dány zákonem stanovené podmínky aplikace tohoto institutu, je však výlučnou záležitostí obecných soudů, což je mj. i v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů a soudců zakotveným v čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny.

V rovině ústavněprávního přezkumu proto v podstatě zůstává toliko to, zda obecné soudy v řízení podle ustanovení § 331 a násl. tr. ř. respektovaly základní principy spravedlivého procesu, včetně náležitého odůvodnění svých úvah, zaručené v hlavě páté Listiny [srov. např. nález ze dne 1. 12. 2005

sp. zn. II. ÚS 715/04

(N 219/39 SbNU 323); usnesení ze dne 1. 2. 2007

sp. zn. I. ÚS 734/06

] resp. v tzv. "civilní větvi" čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavněprávní argumentace stěžovatele v jeho ústavní stížnosti je nadmíru stručná a neobsahuje jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.

Ústavní soud z napadených rozhodnutí shledal, že okresní i stížnostní soud svá skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry ohledně podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v souladu s požadavky spravedlivého procesu ve svých napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnily; proto mu nezbylo než konstatovat, že předpoklady spravedlivého procesu ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů splňují a nelze je označit za "svévolná." Porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo.

S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu