Constitutional Court dismisses appeal as clearly unfounded regarding court fee calculation for multiple claims.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce zpravodaje Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Reisse, zastoupeného JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou se sídlem Týnská 21, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011 č. j. 31 C 105/2011-24 a Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012 č. j. 3 Co 170/2011-31, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádané fotokopie usnesení Městského soudu v Praze zjistil Ústavní soud, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2012 č. j. 3 Co 170/2011-31 potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011 č. j. 31 C 105/2011-24, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh na změnu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011 č. j. 31 C 105/2011-19, kterým byl stěžovatel vyzván k doplacení soudního poplatku za podanou žalobu. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel jednou žalobou uplatňuje tři samostatné nároky, a to, aby se žalovaný zdržel tvrzení o žalobci v žalobě specifikovaných, odvolal specifikovaná tvrzení a konečně aby stěžovateli zaslal písemnou omluvu, následkem čehož je třeba každý takový nárok zpoplatnit podle položky 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., zákona o soudních poplatcích.

Oproti tomu je stěžovatel ve své ústavní stížnosti názoru, že takové stanovení poplatkové povinnosti nemá oporu v zákoně. Dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá odůvodnění, neboť odvolací soud pouze přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že se jedná o tři samostatné nároky, aniž by uvedl, na základě jakých úvah a právních závěrů k tomuto závěru dospěl.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Co do námitky povrchnosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je vhodné připomenut, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Soud"), z jehož judikatury Ústavní soud také vychází, konstatoval, že soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena (srov. rozsudek ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999 č. 30544/96, odst. 26). V dalších rozhodnutích (kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42) však konstatoval, že rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí, pročež musí být posuzován ve světle okolností každého případu, a závazek odůvodňovat rozhodnutí nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument. Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997 č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně.

V duchu výše citovaných judikatorních závěrů pak nelze vrchnímu soudu ničeho vytknout, jestliže přitakal odůvodnění rozhodnutí městského soudu, z něhož je seznatelné, z jakých důvodů soud dospěl k závěru, že se stěžovatel domáhá tří samostatných nároků v rámci svého práva na ochranu osobnosti.

Pokud jde o samou výši uložené poplatkové povinnosti, tedy o výklad a aplikaci zákona o soudních poplatcích, Ústavní soud připomíná, že výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].

Právní závěr obecných soudů o tom, že se jedná o tři samostatné nároky, nevykazuje žádné z uvedených pochybení, ale vychází ze standardního nazírání na problematiku placení soudního poplatku při uplatnění více rozdílných nároků, které je zřejmé i ze zákonných ustanovení, na která poukázal městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Jestliže městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě reagoval na všechny stěžovatelovy námitky a následné stěžovatelovo odvolání, které bylo prima facie neopodstatněné, tyto námitky pouze opakovalo bez další nové a rozvinutější argumentace, postačil odkaz odvolacího soudu na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť stěžovatel svými kusými námitkami nevytvořil odvolacímu soudu další prostor pro jeho argumentaci.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu