Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding family law decisions and judge assignment transparency.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. Š., právně zastoupeného JUDr. Jindřichem Rajchlem, advokátem se sídlem Povltavská 364, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze, č.j. 19 Co 270/2012-184 ze dne 24. 7. 2012 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, č.j 12 P 18/2012-52 ze dne 19. 3. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 30. 8. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 rozhodla samosoudkyně ve věci péče o nezletilou A. M. Š., o úpravu výchovy a výživy nezletilé, o návrzích rodičů na nařízení předběžného opatření tak, že se nezletilá odevzdává do výchovy matky, otec je oprávněn mít nezletilou u sebe každý týden v roce v době pondělí od 9.00 hodin do středy 17.00 hodin, kdy nezletilou převezme a předá v místě bydliště matky, návrh matky na stanovení trvalého pobytu nezletilé na adrese P. se zamítá a návrh otce na nařízení předběžného opatření se zamítá.

Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze jakožto soud odvolací svým usnesením napadené usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř.

V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá nedostatek místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 k rozhodnutí o předběžném opatření, jakož i porušení svého práva na zákonného soudce, přičemž vytýká obvodnímu i městskému soudu, že jejich systém přidělování věcí soudcům je nesrozumitelný, nepředvídatelný, resp. netransparentní. Námitky vznáší stěžovatel rovněž proti samotnému nařízení předběžného opatření na návrh matky s tím, že pro takový postup soudu neexistovaly důvody a že nalézací soud v napadeném usnesení předjímá výsledek řízení.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů a nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Podle čl. 83 Ústavy je jeho úkolem ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. V případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňuje [viz např. nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 84/94

(N 34/3 SbNU 257)].

Ve věci stěžovatelem napadeného rozhodnutí se jedná o rozhodnutí, které má charakter předběžného a dočasného opatření, jehož trvání je omezeno a může být k návrhu zrušeno. Ústavní soud je v takovém případě oprávněn se jen přesvědčit, zda jsou jeho důvody vůbec dány, a zda obecný soud při rozhodování o předběžném opatření postupoval ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. stanoveným zákonným postupem (viz např. nález

sp. zn. IV. ÚS 189/01

a usnesení

sp. zn. III. ÚS 394/01

, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz). K přezkumu reálné existence podmínek vydání předběžného opatření není Ústavní soud oprávněn, i na vydání předběžného opatření jsou však kladeny požadavky plynoucí z ústavního práva na soudní ochranu.

Ústavní soud ve věcech práva rodinného opakovaně judikuje, že zasahuje jen v případech skutečně extrémních (srov. např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 1796/07

,

II. ÚS 2311/08

,

III. ÚS 1328/08

či

IV. ÚS 2887/09

, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Přezkum činnosti obecných soudů ze strany Ústavního soudu se v těchto případech omezuje toliko na posouzení ústavní konformity jejich postupu. K tomu Ústavní soud rekapituluje a uzavírá, že v souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudu obecnému. Ústavní soud je při přezkoumání jeho rozhodnutí oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Tvrzení stěžovatele uvedená v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.

Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli ani co se týče námitek ohledně porušení práva na zákonného soudce, neboť žádný takový deficit v daném řízení neshledal, a to ani u soudu I. ani u soudu II. stupně. V opatrovnickém sporu rodičů nezletilé byly vedeny dva spisy u dvou obvodních soudů a následně z důvodu koncentrace řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto o jejich spojení. Věc je velmi složitá zejména z důvodu procesních kroků rodičů, když odvolací soud ve věci (nikoli ve věci samé) rozhodoval ode dne prvního odvolání, podaného dne 1. 6. 2012, již 17 krát, což požadavku na rychlé a spravedlivé rozhodnutí o právech a povinnostech rodičů nezletilé neprospívá a spor zbytečně zdržuje. S ohledem na skutečnost, že se především jedná o zájem nezletilé, je podobné vedení sporu účastníky nežádoucí a i stěžovatel sám by měl co do procesního postupu a množství procesních úkonů v řízení mít na zřeteli zejména zájem nezletilé na stabilním výchovném prostředí.

S ohledem na obsah ústavní stížnosti považuje Ústavní soud v dané věci odůvodnění tohoto usnesení za dostatečné s odkazem na novelizované znění § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy, dle něhož usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá.

Ústavní soud tedy mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Jde-li o stěžovatelovy návrhy na náhradu nákladů řízení či náhradu nákladů právního zastoupení, Ústavní soud stěžovateli ničeho přiznat nemohl, neboť pro to nebyly splněny zákonné podmínky (srov. § 62 odst. 4 a § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2013

Jiří Nykodým

předseda senátu