Constitutional Court dismisses claim that six-month statute of limitations violates equality rights under Charter.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudce zpravodaje Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky P. V., zastoupené Mgr. Veronikou Holou, advokátkou, se sídlem Pražská 140, 261 01 Příbram, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 9. 2011 č. j. 18 C 209/2010-52, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2012 č. j. 17 Co 605/2011-75 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012 č. j. 30 Cdo 2872/2012-103, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní lidská práva, a to právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip rovnosti zaručený čl. 1 Listiny. Navrhla proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, a jelikož měla stěžovatelka za to, že k tomuto porušení došlo mimo jiné i v důsledku aplikace ústavně nekonformního zákonného ustanovení uvedeného v záhlaví, připojila ke své ústavní stížnosti návrh na jeho zrušení.

Ústavní soud studiem ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 18 C 209/2010 zjistil následující:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2012 č. j. 17 Co 605/2011-75 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 9. 2011 č. j. 18 C 209/2010-52, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba podaná dne 13. 8. 2010, jíž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhala náhrady nemajetkové újmy způsobené v důsledku trestního stíhání, které skončilo pravomocným zproštěním stěžovatelky obžaloby pro trestné činy pohlavního zneužívání dle ustanovení § 242 odst. 1 a 2 trestního zákona a ohrožování výchovy mládeže dle ustanovení § 217 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatelčin nárok je promlčen uplynutím šestiměsíční promlčecí doby, která započala svůj běh pravomocným skončením trestního stíhání dne 16. 4. 2009 a v důsledku svého stavení po dobu předběžného projednání nároku uplynula dne 16. 4. 2010.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2012 č. j. 30 Cdo 2872/2012-103 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné. Dle jeho názoru skutečnost, že stěžovatelka subjektivně pociťuje negativní důsledky trestního stíhání i po neurčitě dlouhou dobu po jeho skončení, nepředstavuje další nemajetkovou újmu. Dodal, že běh promlčecí doby není spojen s objektivizací újmy či okamžikem obnovení předešlého duševního stavu; zde stěžovatelka zaměňuje nárok na odškodnění nemajetkové újmy projevující se jí uváděnými negativními důsledky s nárokem na náhradu škody na zdraví.

V ústavní stížnosti stěžovatelka oponuje názoru obecných soudů o promlčení jejího nároku a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozhodnutí 25 Cdo 1029/2008 a 30 Cdo 96/2011 namítá, že k počátku běhu promlčecí doby může dojít i později než dnem právní moci zprošťujícího rozsudku; stěžovatelka totiž neutrpěla nemajetkovou újmu pouze v průběhu trestního řízení, ale vznikla jí i další nemajetková újma "postupem času", kdy došlo k narušení sociálních vazeb, odvrácení některých přátel od rodiny a posmívání stěžovatelčině dceři ze strany spolužáků, v důsledku čehož byla rodina stěžovatelky nucena se odstěhovat z P. do R. Stěžovatelka dále uvádí, že hranice mezi nemajetkovou újmou a škodou na duševním zdraví je velice tenká, a proto jestliže bylo možno její nárok posoudit jako nárok na náhradu škody na zdraví, což připustil dovolací soud, měla být o tom poučena a vyzvána k doplnění důkazních návrhů, byť i tento nárok vycházel z "v podstatě totožných skutkových podkladů". Návrh na zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., stěžovatelka odůvodňuje tím, že stanovením šestiměsíční promlčecí doby oproti obecné tříleté je stát oproti ostatním soukromoprávním škůdcům neopodstatněně privilegován v situaci, kdy stěžovatelka uplatnila ryze soukromoprávní nárok vyplývající ze zásahu do jejích osobnostních práv, přičemž podle ustanovení § 21 občanského zákoníku platí, že stát, pokud je účastníkem soukromoprávních vztahů, je právnickou osobou.

Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Rovněž návrh na zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněným.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].

Žádné z uvedených pochybení Ústavní soud v rozhodování obecných soudů o stěžovatelčině věci nezaznamenal. Obecné soudy řádně odůvodnily svůj závěr o promlčení stěžovatelčina nároku a zejména Nejvyšší soud se přesvědčivě vypořádal se stěžovatelčinou námitkou pozdějšího počátku běhu promlčecí doby, přičemž jeho závěry nelze považovat za rozporné s jeho konzistentní rozhodovací praxí týkající se této problematiky. Z popisu rozhodných skutečností, které měly založit stěžovatelčin nárok na náhradu nemajetkové újmy, vyplývá, že všechny negativní důsledky nedůvodného trestního stíhání jí vznikly již za jeho běhu; na tom ničeho nemění ani fakt, že ještě v období po skončení trestní řízení mohlo v jejich konkrétních projevech dojít k určitým změnám. Pouze v případě, že by stěžovatelka prokázala vznik zcela nové újmy, vzniknuvší až po skončení předmětného trestního řízení nebyla by stěžovatelkou kritizovaná argumentace Nejvyššího soudu přiléhavá. V tomto směru stěžovatelka však opomíjí fakt, že pokud argumentuje pozdějším vznikem zcela samostatného nároku na náhradu nemateriální újmy, musela by jej nejprve uplatnit u Ministerstva spravedlnosti v řízení o tzv. předběžném projednání nároku, což však neučinila.

Co do stěžovatelčiny námitky, dle které nebyla poučena o možnosti odlišného právního posouzení jejího nároku, je třeba upozornit, že stěžovatelka sama v ústavní stížnosti konstatuje, že jak nárok na náhradu škody na zdraví, tak nárok na náhradu nemajetkové újmy vycházel z totožných skutkových okolností, a proto stěžovatelka mohla stěží předložit další důkazní návrhy. Kromě toho stěžovatelka ani netvrdí, zda a jaké důkazy by předložila. Nelze též přehlédnout, že oproti tvrzení stěžovatelky Nejvyšší soud se nijak nezmínil o možnosti kvalifikace jejího nároku jako nároku na náhradu škody na zdraví.

Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., Ústavní soud připomíná, že toto ustanovení již opakovaně přezkoumával, přičemž jej shledal ústavně konformním (srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1615/12

ze dne 9. 7. 2012 a

sp. zn. IV. ÚS 3252/12

ze dne 20. 11. 2012, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Od níže citovaných závěrů vyslovených v těchto rozhodnutích Ústavní soud nemá důvodu - jak je z dále uvedeného patrno - se ani nyní odchýlit.

Ústavněprávní základ nároku jednotlivce na náhradu škody způsobené státem je třeba hledat nejen v článku 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v článku 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu, jenž musí nést odpovědnost za nezákonné jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce [srov. nález

sp. zn. IV. ÚS 642/05

ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), odst. 19.]. V oblasti regulace následků výkonu veřejné moci je patrno mnohem větší sepětí a otevřenost vlivu ústavního práva; tomu odpovídá, že právu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se dostalo zakotvení na ústavní úrovni, přičemž podmínky a podrobnosti jsou ponechány zákonné úpravě. Již ze zmiňovaných ustanovení Listiny plyne nezbytnost zvláštní veřejnoprávní regulace; důvodem - oproti jiným subjektům práva - je zvláštní funkce veřejné správy, specifické vztahy a situace, v nichž působí, a zejména skutečnost, že stát vystupuje jako mocensky nadřazený subjekt, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů jiných, v důsledku čehož s nimi nemůže být v rovnoprávném postavení; automatická aplikovatelnost právní úpravy odpovědnosti za škodu, vyjádřená v občanském zákoníku jako základním kodexu upravujícím soukromoprávní vztahy, je tak vyloučena [srov. nález

sp. zn. II. ÚS 1612/09

ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), odst. 14. a 19., nález

sp. zn. IV. ÚS 642/05

ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), odst. 24., usnesení

sp. zn. III. ÚS 3178/11

ze dne 15. 12. 2011 a usnesení

sp. zn. III. ÚS 1142/12

ze dne 3. 5. 2012, dostupná na http://nalus.usoud.cz].

Výše uvedené důvody, na základě nichž Ústavní soud aproboval oprávnění zákonodárce upravit otázku "splatnosti" náhrady škody způsobené státem odchylně od občanského zákoníku, aniž by tím byl dotčen princip rovnosti [srov. nález

sp. zn. II. ÚS 1612/09

ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), odst. 20., usnesení

sp. zn. III. ÚS 3178/11

ze dne 15. 12. 2011 a usnesení

sp. zn. III. ÚS 1142/12

ze dne 3. 5. 2012], jsou plně použitelné také v případě stanovení promlčecí lhůty. Je na vůli zákonodárce, jakou promlčecí dobu v jednotlivých právních předpisech stanoví.

K tomu je namístě doplnit, že smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích (což hraje zejména důležitou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů [srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 33/97

(N 163/9 SbNU 399; č. 30/1998 Sb.)]. Zrušení lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně zasahuje do principu právní jistoty, který je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů [srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 46/2000

(N 84/22 SbNU 205; č. 279/2001 Sb.)]. Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti [srov.

Pl. ÚS 46/2000

(N 84/22 SbNU 205; č. 279/2001 Sb.) a

sp. zn. Pl. ÚS 6/05

(N 226/39 SbNU 389; č. 531/2005 Sb.)]. Za konkrétní okolnosti s ohledem na svou dosavadní judikaturu označil Ústavní soud nepřiměřenost lhůty ve vztahu k časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva, dále svévoli zákonodárce při stanovení lhůty, jíž zákonodárce zasáhl do legitimního očekávání přesně vymezeného okruhu subjektů.

Je-li ústavní konformita lhůty posuzována z hlediska rovnosti, je třeba předeslat, že rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy [srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 36/93

ze dne 17. 5. 1994 (N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.)]. Nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle článku 11 Listiny, některého z politických práv podle článku 17 a násl. Listiny apod. [srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 4/95

ze dne 7. 6. 1995 (N 29/3 SbNU 209; 168/1995 Sb.), nález

sp. zn. Pl. ÚS 5/95

ze dne 8. 11. 1995 (N 74/4 SbNU 205; 6/1996 Sb.)]. Ústavně neakceptovatelnou nerovnost shledal Ústavní soud v případě dvou skupin subjektů, kdy nerovnost byla výsledkem zrušení určité zákonné podmínky uplatnění práva pro její protiústavnost, přičemž se tímto zrušením pro dotčenou skupinu subjektů uplynutím lhůt již v důsledku derogace bez dalšího možnost uplatnění práva neotevřela [srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 17/09

ze dne 1. 12. 2009 (N 250/55 SbNU 415; 9/2010 Sb.), odst. 27]. Rovněž v nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 18/01

ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.) zrušil Ústavní soud tehdejší ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. pro bezdůvodné činění rozdílu mezi těmi poškozenými, jimž v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí vznikla újma na majetku spočívající pouze ve vynaložených nákladech řízení, a těmi, jimž současně vznikla škoda další, přičemž jen tato posléze uvedená skupina měla nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody.

V projednávaném případě však úspěšné uplatnění nároku není podmíněno splněním další dodatečné podmínky a ani stanovenou šestiměsíční lhůtu nelze - z hlediska její délky - považovat za nedostatečnou v tom směru, že by reálně ztěžovala či dokonce vylučovala možnost domoci se práva. Určitá stěžovatelkou vnímaná disproporce v postavení jednotlivých poškozených způsobená rozdílnou délkou promlčecí lhůty není takové intenzity, aby reálně negovala její ústavně zaručené právo na odškodnění újmy způsobené nesprávným úředním postupem státu. Rozdílné stanovení promlčecí doby v odlišných právních předpisech samo o sobě diskriminaci nezakládá, neboť na všechny případy stejného druhu dopadá totožná právní úprava (srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 4116/12

ze dne 8. 11. 2012 a

sp. zn. I. ÚS 2781/12

ze dne 20. 3. 2013, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Výše uvedené úvahy pak dovolují závěr o ústavní konformitě ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť jím není mezi jednotlivými poškozenými založena nerovnost intenzity kvalifikovatelné jako protiústavní, ani jím není bezdůvodně privilegován stát; nejde též o projev svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Připojený návrh na zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. odmítl rovněž jako zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), b).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu