Constitutional Court dismisses complaint as inadmissible because the appealed decision was not final and the case was remanded.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupeného JUDr. Kateřinou Mullis, Ph.D., advokátkou se sídlem na adrese Praha 2, Na Slupi 15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2013 č. j. 70 Co 119/2013-93, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. července 2013, domáhal podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že napadeným usnesením ve věci žaloby o zaplacení 245 126,- Kč s příslušenstvím Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. listopadu 2012 č. j. 27 C 93/2010-66 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Citované ustanovení je vyjádřením principu subsidiarity, jednoho ze základních principů ústavního soudnictví, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Ústavní soud pak uvedl, že může do činnosti obecných soudů zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení základních práv a svobod stěžovatele a pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými.

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. III. ÚS 62/95

ze dne 30. listopadu 1995; N 78/4 SbNU 243). Výjimky, které z tohoto pravidla připustil, se týkaly přezkumu rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stadia řízení a nemohla by již být, v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím), efektivně uplatněna. Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.

Rozhodnutí napadené ústavní stížností není v řízení rozhodnutím konečným, které by bylo možné napadnout ústavní stížností, neboť odvolací soud vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z těchto skutečností pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně a jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost pak Ústavní soud ani nepožadoval po stěžovateli odstranění vady podání spočívající v nepřiložení řádné plné moci k ústavní stížnosti (§ 29 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť za dané situace by se jednalo o formalismus.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. srpna 2013

Vlasta Formánková v.r.

soudkyně zpravodajka