Constitutional Court dismisses complaint over lack of compensation for civil court delays as not violating rights.

Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Víta Fialy, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. června 2011 č. j. 25 Cdo 5028/2008-32, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2008 č. j. 62 Co 24/2008-25 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. září 2007 č. j. 18 C 12/2007-14, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností napadá stěžovatel v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí z důvodu údajného porušení práva na soudní ochranu a na přiměřené odškodnění [čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"].

Stěžovatel nejprve rekapituluje dosavadní řízení, jichž byl účastníkem a uvádí, že v roce 1987 byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách k odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců nepodmíněně, neboť odmítl vykonat vojenskou službu kvůli svému svědomí a náboženskému přesvědčení svědka Jehovova.

Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích byl v roce 2001 výše označený trestní rozsudek zrušen a povolena obnova řízení.

Následně byl stěžovatel rozsudkem zproštěn obžaloby a usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 9. 2002 sp. zn. Rt 2/2002 bylo rozhodnuto o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.

Dne 27. 6. 2003 se stěžovatel žalobou proti České správě sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") domáhal zrušení jejího rozhodnutí ze dne 5. 6. 2003 č. X/B, jímž byla zamítnuta jeho žádost o přiznání jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Žalobě stěžovatele bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004 č. j. 7 Ca 192/2003-22 vyhověno, rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena ČSSZ k dalšímu řízení. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala ČSSZ kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007 č. j. 6 Ads 74/2005-54 zamítnuta.

Stěžovatel požádal dne 7. 7. 2006 Ministerstvo spravedlnosti o přiměřené zadostiučinění za průtahy v řízení ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 7 Ca 192/2003. Protože ministerstvo na žádost nereagovalo, domáhal se stěžovatel přiměřeného zadostiučinění ve výši 42 333,- Kč žalobou, která byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 9. 2007 č. j. 18 C 12/2007-14. Zamítavé rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem odvolacího soudu s tím, že tento soud v řízení neshledal žádné nepřiměřené průtahy.

Stěžovatel polemizuje se závěrem zejména odvolacího soudu, že v řízení nedošlo k neodůvodněným průtahům a že věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě. Ve své argumentaci stěžovatel odkazuje na právní závěry vyjádřené Ústavním soudem v jeho rozhodnutích (např. nález ze dne 5. 8. 2009

sp. zn. I. ÚS 1310/09

, ze dne 28. 6. 2007

sp. zn. I. ÚS 712/05

, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Současně stěžovatel tvrdí, že v řízení prokázal nesprávný úřední postup, proto prý mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení.

II. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 9. 2007 č. j. 18 C 12/2007-14 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 42.333,- Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 7 Ca 192/2003. V odůvodnění rozsudku bylo konstatováno, že v řízení, v němž se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí ČSSZ, došlo k porušení práva stěžovatele na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a to postupem Městského soudu v Praze, který předložil spis Nejvyššímu správnímu soudu až po několika měsících, neboť skutečnost, že spis byl v mezidobí zapůjčen Ústavnímu soudu, není v této souvislosti významná a rovněž postupem Nejvyššího správního soudu, který rozhodl až po 17 měsících. Obvodní soud pro Prahu 2 však zdůraznil, že délka řízení nebyla natolik nepřiměřená, aby samotné konstatování porušení práva nebylo dostačující a aby stěžovateli bylo nutné poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích [§ 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.")].

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2008 č. j. 62 Co 24/2008-25 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, nesouhlasil však se závěrem, že by ve správním řízení a v projednání věci před soudem došlo k neodůvodněným průtahům. Odvolací soud uvedl, že při posuzování délky řízení nelze odhlédnout od skutečnosti, že v mezidobí byl spis zapůjčen Ústavnímu soudu.

O dovolání stěžovatel rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. 6. 2011 č. j. 25 Cdo 5028/2008-32 tak, že ho jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.] pro absenci otázky zásadně právně významné.

III. Po zvážení argumentů stěžovatele a jeho tvrzení o porušení ústavně zaručených práv a svobod ve vztahu k napadeným rozhodnutím dospěl ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů o nepřiznání zadostiučinění v penězích za průtahy v řízení, jakož i s výrokem o nákladech řízení.

K první námitce stěžovatele lze uvést, že jeho žaloba, kterou se stěžovatel domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu údajně vznikla průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 7 Ca 192/2003, soud prvního stupně zamítl, přičemž odvolací soud tento rozsudek jako věcně správný potvrdil. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že se mu v předmětném řízení podařilo prokázat vznik nemajetkové újmy a příčinnou souvislost mezi imateriální újmou a nesprávným úředním postupem. Takovému tvrzení neodpovídá výrok obou rozsudků obecných soudů ve věci samé. Ostatně je nepochybné, že pokud by obecné soudy žalobě stěžovatele vyhověly, korespondoval by s takovým rozhodnutím ve věci samé i výrok o náhradě nákladů řízení.

Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, opřeným o ustanovení § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., že nejsou splněny podmínky pro poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích. Na podporu svého nesouhlasu však stěžovatel neuvádí žádnou argumentaci, mající ústavněprávní relevanci. Je nepochybné, že otázka aplikace "obyčejného" ("podústavního") práva (v daném případě citovaného ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.), je záležitostí obecných soudů a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do ní zasahovat. Důvod pro kasační zásah z důvodu extrémně vadné interpretace či aplikace tohoto zákonného ustanovení Ústavní soud neshledal.

Nebyl rovněž shledán důvod pro zrušení napadených rozhodnutí ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. března 2006

sp. zn. II. ÚS 259/05

). V projednávané věci však takový zásah do základních práv stěžovatele zjištěn nebyl.

Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. i ÚS 1310/09, z něhož dovozuje protiústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů, není přiléhavý, protože tento nález je opřen o jiný skutkový a procesní základ.

K té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že nebylo zjištěno žádné porušení základních práv stěžovatele. Nejvyšší soud v průběhu dovolacího řízení posuzoval přípustnost dovolání, a protože žádný důvod přípustnosti - ve smyslu § 236 a násl. obč. soudního řádu - neshledal, dovolání odmítl, aniž by se mohl zabývat meritem věci; jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání má toliko deklaratorní povahu. Stěžovatel ostatně sám proti tomuto postupu dovolacího soudu žádné konkrétní námitky neformuluje.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu