Constitutional Court dismisses appeal claiming courts wrongly denied shared custody due to parental conflict.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zast. JUDr. Janou Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Žďárská 18/422, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011 č. j. 58 Co 281/2011-286 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 11. 2010 č. j. 25 Nc 24/2009-184, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soudu pro Prahu 10 v řízení o úpravu výchovy a výživy nezletilé K. H. pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřil nezletilou do výchovy matky M. H., rozhodl, že otec nezletilé (stěžovatel) je povinen přispívat na výživu nezletilé částkou 3 500 Kč, jakož i o úpravě styku stěžovatele s nezletilou, a o nákladech řízení.

Po provedeném dokazování a zejména na základě závěrů znaleckého posudku dospěl soud k závěru, že není v zájmu nezletilé K., aby byla svěřena do střídavé péče rodičů. Ačkoliv byla u obou rodičů zjištěna srovnatelná způsobilost ji vychovávat, nezletilá má oba rodiče ráda a ti mají o její výchovu zájem, je jejich vzájemný vztah dlouhodobě konfliktní, což s sebou přináší neschopnost "v klidu" se domluvit ve věcech péče o ni; v případě svěření dítěte do střídavé péče proto podle soudu hrozí riziko, že rozdílné postoje k výchově (které "půjdou proti sobě") budou nezletilou, která má "citově nejblíže k matce", znejišťovat a traumatizovat. Pozitivní vztah nezletilé k otci promítl pak soud do úpravy vzájemného styku.

Městský soud v Praze též ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Také podle odvolacího soudu nebyly v řízení shledány předpoklady pro střídavou výchovu nezletilé, neboť nejsou-li rodiče schopni bez účasti třetích osob smírně vyřešit ani otázku výběru školy, nelze předpokládat, že by byli schopni společně řešit výchovný postup a běžné problémy v každodenní výchově; závěry, podávající se z nálezu Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 2662/10

, neshledal (pro odlišné skutkové okolnosti) v této věci aplikovatelnými, a za nedůvodnou označil též stěžovatelovu námitku z tvrzeně nesprávně formulovaných otázek znalci.

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení 4 odst. 3, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte tato rozhodnutí zrušil, neboť obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení § 26 zákona o rodině a nerozhodly o svěření nezletilé do střídavé péče rodičů, ačkoliv pro to byly splněny všechny základní předpoklady. Především stěžovatel nesouhlasí s důrazem, jaký obecné soudy položily na údajně "kalamitní vztah" mezi ním a matkou dítěte; je přesvědčen, že vzájemná komunikace mezi nimi je možná, a ze skutkových zjištění byla i dovoditelná; pokud zde vyvstávají překážky, jdou na vrub matky. Nadto je stěžovatel názoru, že ani případná její absence nemůže být důvodem k eliminaci střídavé péče a soudy nemohou rezignovat na tento způsob výchovy jen proto, že s ním matka nesouhlasí; naopak právě nařízení střídavé výchovy by mohlo být pro oba rodiče motivací k tomu, aby se v zájmu nezletilé snažili "co nejvíce kooperovat". Tvrzení soudů o dlouhodobě konfliktním vztahu mezi rodiči jako překážce pro střídavou péči neobstojí ve vztahu k stanovené úpravě jeho styku s nezletilou, která svým rozsahem předpokládá naopak častější kontakt rodičů (a jejich vzájemné komunikace), než by tomu bylo u střídavé péče. Stěžovatel je tudíž názoru, že nic nebránilo, aby nezletilá do střídavé péče obou rodičů byla svěřena, a to i s ohledem na zájem dítěte, jež má podle něj k němu "blíže v parametru mentálních schopností". V rovině skutkové pak namítá, že soudy měly ve věci nařídit vypracování revizního znaleckého posudku, neboť existuje zjevný rozpor mezi písemnými závěry podávajícími se ze znaleckého posudku a výpovědí znalce, učiněnou při jednání, a byla pominuta i změna jeho poměrů, jelikož má nový partnerský vztah a toto prostředí "doplněné rodiny" je pro další vývoj nezletilé "velmi vhodné".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel, dovolávajíc se též ochrany se zřetelem k čl. 32 Listiny a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního řízení, jehož byl účastníkem. Proto nadále jde primárně o posouzení, zda se toto řízení svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad - především stěžovatelem odkazovaného - tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; jím je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci však představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Obdobné platí i pro skutkovou rovinu sporu.

Nic takového v dané věci dovodit nelze. Oba soudy aplikovaly bezpochyby "správné" podústavní právo, a jejich závěrům v otázce výchovy nezletilé K., jež přijaly na základě v řízení zjištěného skutkového stavu, jakož i - což si zaslouží zvláštního důrazu - s ohledem na zájem nezletilé (čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dítěte), nelze nic zásadního vytknout.

Obecné soudy rozhodnutí o výchově učinily právě se zřetelem k tomuto zájmu, jejž odůvodnitelně spatřovaly v požadavku stabilizace výchovného prostředí, zohledňujíce požadavek eliminovat dopady rozdílných výchovných postojů rodičů na psychiku nezletilé. Omezení stěžovatele ve výkonu rodičovských práv bylo minimalizováno adekvátním rozsahem jeho styku s nezletilou, k němuž soudy přistoupily.

K jinému hodnocení otázky vhodnosti či nevhodnosti režimu střídavé péče rodičů nezletilé, než ke kterému dospěly obecné soudy, zvláště pak k úsudku o kvalitě vztahu mezi rodiči nezletilé, není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, že by měl za to, že je k dispozici posouzení jiné, resp. přiléhavější, neboť - samozřejmě s výjimkou zjevného excesu - takové posouzení zásadně přísluší jim. Stěžovatelem dovozovaná "nesprávnost" může být logicky jen nesprávností podústavní, již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být, jak bylo řečeno, "běžnou" opravnou instancí, nepřísluší.

Co do námitky vadných procesních postupů přísluší Ústavnímu soudu omezit se toliko na úsudek, že důvod k závěru o existenci vad - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných procesních zásad ve smyslu excesu či libovůle - zde nespatřuje. Podobné platí i o stěžovatelových výhradách ke znaleckému dokazování. Argument změnou osobních poměrů stěžovatele není relevantní, jestliže se (zjevně) nedotýká těch okolností, které byly pro rozhodnutí o charakteru péče o nezletilou určující (vzájemné vztahy mezi rodiči dítěte).

Posuzovaná ústavní stížnost tedy představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě budou napadená rozhodnutí podrobena běžnému instančnímu přezkumu. Bylo však již řečeno, že Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, zejména ne instancí skutkovou; právě k tomu jej však stěžovatel v ústavní stížnosti uplatněnou argumentací vyzývá.

Na tomto základě je namístě shrnutí, že zásady tzv. spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeny nebyly; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovateli nedostalo zákonem stanovených procesních práv a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky neodůvodněné "libovůle".

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu