Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil judgment enforcement against marital property rights.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Renaty Pinkasové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem se sídlem na adrese Hradec Králové, Karla IV. 502, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. září 2011 č. j. 6 C 214/2010-123 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 24. ledna 2012 č. j. 23 Co 620/2011-158, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. dubna 2012, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky, a to zejména právo zaručené čl. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 11, čl. 12 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 24. ledna 2012 č. j. 23 Co 620/2011-158.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 6 C 214/2010 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že na základě návrhu stěžovatelky podaného dne 3. září 2010 ve věci vyloučení věci z výkonu rozhodnutí proti žalované VB Leasing CZ, spol. s. r. o., Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. září 2011 č. j. 6 C 214/2010-123 žalobu zamítl. K podanému odvolání Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. ledna 2012 č. j. 23 Co 620/2011-158 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem učiněným soudem prvního stupně, a to že: "Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů, nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství. Podle § 42 odst. 2 exekučního řádu se při provádění exekuce také nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který tu patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky". Stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, jehož přípustnost dovodila z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. března 2013 č. j. 20 Cdo 1947/2012 podané dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost. Podle závěrů učiněných dovolacím soudem napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném od 1. července 2009 do 31. prosince 2012 není přípustné. Rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížnosti napadeno nebylo.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti, kterou podala před vydáním rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání, napadla rozsudky okresního a krajského soudu. Stěžovatelka namítala, že ve věci rozhodující soudy se dopustily nepřípustně extenzivního výkladu aplikovaných zákonných ustanovení, jež nemá oporu ani v zákoně ani v judikatuře či odborné doktríně. V daném případě se podle názoru stěžovatelky jednalo o tak extrémní vybočení z mezí výkladu jednoduchého práva, že v něm lze spatřovat prvky svévole soudu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatoval, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002

sp. zn. III. ÚS 74/02

(N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Ze soudního spisu i napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů pak Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Jinak řečeno, podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, založené v rovině právního posouzení věci, splněny nejsou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaných ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, včetně souvisejícího návrhu na odklad vykonatelnosti, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 17. července 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu